Forever & Always [CZ]

36. kapitola

Emily

Znovu jsou tady rodiče. Sedí u mé postele a snaží se se mnou navázat konverzaci. Jenže já stále nemám náladu s nimi mluvit. Vypráví mi o tom, že Chloe letí z New Yorku domů dřív, jenom kvůli mně, že mě Alex přijde navštívit a o všech různých nedůležitých blbostech, jako třeba, že včera nefungovala myčka.

Můj pohled byl upřený ven z okna. Viděla jsem jen modrou oblohu, protože jsem od něj byla dost daleko.

„Zlato..." začala matka. Nepodívala jsem se na ni, ale ona i presto pokračovala, „i s tvým otcem jsme přemýšleli... a myslíme si, že by bylo dobré, kdybys... kdybys chodila k psychologovi." Po téhle větě jsem trhla hlavou a podívala se na ně.

„Nemusí to být zrovna psycholog," řekl tentokrát otec, „můžeš chodit na pravidelné sezení s lidmi, jako jsi ty."

„Myslíš něco, jako jsou léčení pro alkoholiky?" konečně jsem promluvila. Otec přikývl a já jsem řekla, „v žádném případě." Dělají ze mě psychouše. Ale možná, že vážně jsem.

„Přemýšlej o tom," řekla matka a oba vstali.

„Nezměním svůj názor," zakroutila jsem hlavou. Vyšli z mého pokoje a já si oddechla. Hodina strávená s nimi je horší než celý den s Louisem.

Jo Em, to je logické. Louise máš přece ráda.

Debilní hlas v mé hlavě. Louise nenávidím.

***

„Em, je mi to strašně líto," řekl lítostným hlasem Alex, když vešel do pokoje. V očích měl slzy. Chtěla jsem něco říct, ale než jsem stačila otevřít pusu, Alex začal jeho monolog.

„Vím, že je to má vina. Kdybych se nechoval jako totální kretén, neopil se a neřekl ti to, co jsem ti řekl, nestalo by se to. Nedokážu se ti ani podívat do očí po tom, co jsem udělal. Žádná omluva na tohle nestačí," podíval se do země.

„Není to tvá vina, nesouhlasila jsem s ním.

„Ale je-" nestihl to dokončit, protože jsem ho přerušila.

„Přestaň se z toho obviňovat. Když jsem ti řekla, že to není tvá vina, tak jsem to tak i myslela. Takže jestli se mi tady budeš omlouvat, tak radši odejdi." Tímhle jsem ho umlčela. Alex si sedl k posteli a mezi námi nastalo chvilkové ticho.

„Rodiče chtějí, abych chodila na sezení," začala jsem, „ale já nechci. Musíš mi pomoct."

„Co bych měl udělat?" zeptal se.

„Já nevím... rozmluvit jim to?" řekla jsem s otázkou v hlase.

„Em,... nemyslím si, že to pomůže. Možná bys to měla vážně zkusit." Vykulila jsem na něj oči. Tohle nemůže myslet vážně.

„Myslíš to vážně?" zvedla jsem obočí. Alex přikývl.

„Asi bych měl jít... přemýšlej o tom," řekl to samé, co matka, "vypovídala by ses z toho a cítila by ses líp." Jo, jasně. Rozloučil se se mnou a odešel.

Zapípal mi mobil, upozorňující, že mi přišla nová zpráva. Popadla jsem ho do ruky a pár dotyky na dotykovém displeji jsem zobrazila novou zprávu. Byla od Louise. Stálo v ní, že je před nemocnicí a za pár minut je u mě. Povzdechla jsem si a zároveň obrátila oči v sloup.

Netrvalo to ani minutu a Louis vletěl do pokoje s tím jeho debilním úsměvem na tváři. Klepání mu asi nic neříká.

„Ahoj," zaječel a sedl si na židli.

„Čau," zamumlala jsem otráveným hlasem.

„Někdo tady nemá dobrou náladu."

„Jo, to protože jsi tady ty," řekla jsem, i když jsem to tak nemyslela.

„Au," šáhl si na srdce a já zakoulela očima.

„Co tady děláš Louisi?"

„Přišel jsem tě navštívit?" zvedl obočí, „vážně nejsi moc chytrá."

„Myslela jsem to tak, že ses se mnou poslední týdny nebavil, pamatuješ?"

Podíval se do země a pak zase zpátky na mě, „uh... lhala jsi mi."

„Všechno je to má vina," řekla jsem sarkasticky.

„Fajn... přiznávám, choval jsem se jako kok*t... promiň." Nic jsem neřekla. Unavovalo mě každému odpouštět. Kdyby se nestalo to, co se stalo, neseděl by tady a už vůbec by se se mnou nebavil.