Forever & Always [CZ]

4. kapitola

Louis

„Eleanor, sama dobře víš, že už nám to neklape. Bylo by nejlepší, kdybychom se rozešli a všechno tohle ukončili," řekl jsem jí. S El chodím už skoro rok, ale posledních pár měsíců to jde z kopce. Už to není jako dřív. Už ani nemůžu říct, že ji miluju, protože k ní necítím vůbec nic.

„Ale Lou, to překonáme. Je to jenom krize."

„Promiň, ale je konec. Už k sobě navzájem nic necítíme a tohle je to nejlepší, co můžeme udělat." Její tvář najednou nabrala rudou barvu. V očích jí začaly létat blesky. Raději jsem od ní ustoupil o krok dál.

„Ty jsi takový hajzl! Až si to rozmyslíš, tak za mnou nechoď! Polib si, Louisi!" zaječela na mě a vyšla vchodovými dveřmi, kterými nezapomněla pořádně prásknout.

„Takže definitivní konec?" zeptal se mě Liam, který se jako duch zjevil vedle mě.

„Jo," kývl jsem hlavou a společně s Liamem jsme vešli do kuchyně za ostatními kluky.

„Kluci! Kluci... Nialle, drž hubu, chci něco říct!" zakřičel Harry a Niall hned na to sklapl.

„Díky... dnes večer si nic neplánujte. Přijde Chloe a její kamarádka."

„Mmm." Na Zaynových rtech se objevil jeden z jeho slavných úšklebků.

„Zayne, okamžitě zapomeň na to, nad čím právě teď přemýšlíš. Chloe říká, že není jako normální holky," řekl Harry a Zaynovi úsměv z tváře hned zmiznul.

„Co je na ní jiného?" zeptal jsem se.

„Nevím, neznám ji," pokrčil rameny Harry.

Emily

Nasedla jsem do modrého Mini Coopru, který patřil Chloe.

„Ahoj," přivítala mě s úsměvem na tváři.

„Čau, zavezeš mě pak domů, že ano? Nemám tady ani korunu na taxík nebo autobus."

„Sakra ... já se tam chystám spát. Řeknu Louisovi, ten tě zaveze."

„Skvělé," pronesla jsem otráveně.

***

„Emily, tohle je Harry, můj přítel a tohle jsou Liam, Zayn, Niall a Louis." S úsměvem na ně ukazovala, zatímco říkala jejich jména.

„Ráda vás poznávám," pokusila jsem se vytvořit úsměv.

„Potěšení je na naší straně," řekl, myslím, Liam. Pak jsme se přemístili do jejich prostorného obýváku. Vykulila jsem oči nad tím luxusem. Kožený, obrovský gauč zabírající nejmíň polovinu obýváku musel stát nejméně několik desítek tisíc. Na koberci jsem si všimla roztažené hry Twister. Doufala jsem, že se to nechystají hrát... nejsme přece děti.

„Můžeme začít hrát," zavelel Niall. Spletla jsem se. Oni jsou děti, já ne. Všichni, až na mě, si sundali boty a začali se rozcvičovat, jako kdyby je čekal důležitý závod v běhu.

„Emily, sundej si boty. Budeš přece taky hrát, nebo ne?" zeptal se mě Liam.

Zakroutila jsem hlavou, „nejspíš vynechám."

„Proč?" zajímal se Louis.

„Protože nechci? Protože nejsem dítě? Protože mě tohle nebaví? Důvod si můžeš vybrat." Chovala jsem se odměřeně.

„Budeš alespoň točit?" zeptala se mě Chloe. Pokrčila jsem rameny v nezájmu a Louis mi hned na to strčil točící hodiny, které hrály všemi barvami, do ruky.

„Můžeme!" zavelel Zayn.

***

Takhle jsem se už dlouho nenudila. Víc jak dvě hodiny jsem točila tím přístrojem a říkala, na kterou barvu a stranu mají stoupnout. Zábava jak hrom. Když tu debilní hru konečně dohráli a Harry se doradoval z vítězství, Louis začal říkat vtipy a jeho zážitky. Myslela jsem, že už se nemůžu víc nudit, ale po poslouchání jeho vtipů, jsem změnila názor. Nechápu, jak jsem sem mohla jít. Kéž bych mohla vrátit čas, a nesouhlasit, mohla jsem si teď v klidu sedět doma.

Viděla jsem, že se všichni baví, důkazem toho byl smích, který se ozýval po celé místnosti a široké úsměvy na jejich tvářích. Postavila jsem se, a pak bez jediného slova vyšla z jejich domu. Určitě si ani nevšimnou, že jsem odešla.

Protože jsem vůbec netušila, ve které části Londýna se nacházím, vytočila jsem Alexovo číslo.

„Emily? Stalo se něco?" ozval se jeho starostlivý hlas v telefonu

„Ne... no vlastně jo. Potřebovala bych odvést domů. Vůbec netuším, kde jsem."

„Ale já nejsem doma. Jsem v Birminghamu. Nemáš někoho jiného, kdo by tě mohl odvést domů?" zeptal se mě.

„Co děláš v Birminghamu?! Pokusím se najít cestu a dojít pěšky."

„Vysvětlím ti to ráno, až se dostanu domů. Zapni si GPS na mobilu." Kdybych tam tu GPSku měla.Každý nemůže mít takový vychytaný mobil jako on.

„Dobře, ahoj," zavěsila jsem. Nechtěla jsem mu přidělávat starosti, tak jsem mu o té GPSce radši neřekla. Byl by pro mě totiž schopný přijet i z Birminghamu.

Louis

„Kde je Emily?" zaječela Chloe. Ještě pořád jsem jim vyprávěl vtipy, viděl jsem, že jsem je tím bavil.

„Byla znuděná, tak asi odešla," pokrčil rameny Niall.

„Sakra! Tohle bude průser!"

„Je jí osmnáct, určitě se dostane domů," snažil se ji uklidnit Harry, ale jak jsem viděl, tak to moc nepomohlo.

„Ona tuhle část Londýna vůbec nezná. Sakra! Určitě se ztratí. Bože, bojím se, že se jí něco stane, ona má-" Najednou se zasekla a přestala mluvit.

„Co má?" vyzvídal jsem.

„Nic, zapomeňte na to, dobře?" Všichni jsme přikývli. Nejspíš to byla zase nějaká holčičí věc, které bychom nejspíš nerozuměli.

„Lou, ty máš řidičák. Mohl bys jet za ní a odvést ji domů? Určitě nebude daleko. Prosím?"

„Dobře, pokusím se ji najít," odpověděl jsem.