For every story tagged #WattPride this month, Wattpad will donate $1 to the ILGA
Pen Your Pride

Emily

„Emily! Pojď na večeři!" Slyšela jsem matčin ječící hlas z kuchyně. Nezareagovala jsem a dál nehybně seděla na posteli. V jedné ruce jsem držela deník, do kterého si píšu všechny mé pocity, starosti a prostě to, co mi zrovna projde hlavou, a v druhé jsem svírala propisku. Pomalu jsem se přibližovala modrou tuhou k čistě bílému papíru. Dotkla jsem se ho, ale pak jsem rychle leknutím cukla rukou. Na bílém papíru jsem zanechala modrou čáru, která ho nadobro zničila.

„Jsi snad hluchá?!" zaječela na mě matka, která mi před pár sekundami vletěla do pokoje. Ta čára na papíře je její vina.

„Nemám hlad," odsekla jsem. I nadále jsem upřeně hleděla na papír a přemýšlela, co bych mohla napsat.

„Zase si píšeš ten pitomý deník?!"

„To je moje věc!"

„Čekáme na tebe s večeří," oznámila mi.

„Jak jsem řekla, nemám hlad!" Matka naštvaně zakroutila hlavou a za hlasitého zabouchnutí dveří vyšla z pokoje. Je až k neuvěření, jak se všechno změnilo. Jak jsem se změnila já, rodiče a vlastně všichni moji blízcí.

Všechno začalo jako normální den. Ráno jsem vstala a šla do školy, kde jsme měli každoročně konaný zápas v baseballu. Díky mému sportovnímu nadání jsem byla vybrána do družstva. Zrovna jsem byla v poli jako všichni mý spoluhráči a čekala na odpal soupeře. Kluk na pálce odpálil, dívala jsem se na letící míček a pak už nevím... Probrala jsem se až, když se mnou třásl školní lékař.

„Emily, trefil tě míček. Zavezeme tě do nemocnice. Možná máš otřes mozku. Není ti špatně?" zeptal se mě, když jsem konečně otevřela oči. Zavrtěla jsem hlavou v nesouhlasu.

Udělal, jak řekl, zavezl mě do nemocnice, kde už na mě čekali rodiče. Tehdy jsme spolu ještě dobře vycházeli, takže jsem byla ráda za jejich přítomnost. Ujal se mě jeden postarší doktor. Vzal mě na různá vyšetření hlavy.

Seděla jsem v ordinaci na lůžku a čekala, až se vrátí s výsledky. Byli tu se mnou i mý rodiče, kteří se samozřejmě báli, že budu mít otřes mozku, zatímco mně to bylo úplně jedno.

Doktor se vrátil se smutným výrazem na tváři. Už i já jsem se začínala bát, že je něco špatně. Stoupl si naproti mě a rodičů s kupou papírů v ruce. Podíval se na mě lítostným pohledem a hlasitě polkl.

„Emily... Po vyšetření tvé hlavy jsme objevili zhoubný nádor na mozku... je mi to líto," podíval se do země. Tahle věta mi obrátila život vzhůru nohama. Hleděla jsem na něj s otevřenou pusou, zatímco jeho zrak byl stále připevněný na podlaze. Se strachem v očích jsem se podívala na rodiče, kteří očima nechápavě běhali z doktora na mě a zpět.

„Je nějaká možnost na uzdravení?" zeptal se otec po dlouhé chvíli mlčení.

„Obávám se, že ne. Emily by musela podstoupit náročnou operaci, ale šance na to, že by byl odstraněn celý nádor a Emily by operaci zvládla je menší než deset procent, a kdyby se probudila, mohla by mít silné poškození mozku. Chemoterapie je v tomhle případě naprosto zbytečná. Ještě jednou je mi to strašně líto," pronesl.

„Jak to...jak to, že jste na to nepřišli dřív?" zeptala jsem se. Slzy mi tekly po tvářích a dělaly všechno ještě horší, než bylo. Pokud to ještě teda bylo vůbec možné.

„Naposledy jsi tu byla před rokem, a pokud si dobře pamatuju, měla jsi zlomenou nohu a kvůli tomu jsme ti nedělali vyšetření hlavy."

„A...kolik mám času?"

„Emily!" okřikla mě matka, která neustále brečela do tátovy hrudě.

„Tohle nejde jen tak říct," odpověděl. Slzy mi stále tekly z očí, nechystaly se přestat.

„Emily, rád bych si promluvil s tvými rodiči o samotě," řekl doktor. Přikývla jsem a vyšla z ordinace. Všechny pohledy se ihned upřely na mě. Vždyť kolikrát za život uvidí ubrečenou holku, která vychází z ordinace?!

Po pár minutách vyšli i rodiče. Poté jsme všichni nastoupili do auta a v slzách a tichu jeli domů... možná až příliš velkém tichu, na takové jsem nebyla zvyklá. Neptala jsem se jich na to, co jim řekl doktor, když jsem tam nebyla. Nezajímalo mě to, protože mě už nic nezachrání a oni by mi to stejně neřekli.

Tohle byl ten nejsmutnější den mého života. Kdyby nebylo toho blbého baseballu, nemusela jsem se o tom dozvědět a mohla bych si pak nevědomky zemřít. Jenomže teď o tom vím a každým dnem očekávám ten okamžik. Je to tak strašně frustrující. Dřív jsem byla ve škole oblíbená, všichni se se mnou bavili, jenomže teď se mnou nikdo neprohodí ani slovo, je to kvůli tomu, že jsem se změnila a začala se chovat jinak. Už nejsem ta šílená věcně vysmátá Emily, teď jsem ta depresivní holka, která se přestala zajímat o svůj vzhled, která se nezajímá naprosto o nic. Zůstala mi tu jenom Chloe, to je jediná osoba, kromě rodiny, která ví o mé nemoci. Zároveň je to má nejlepší kamarádka.

Stále jsem držela v ruce propisku i deník, i když jsem do něj neudělala ani čárku. Nějak mě nenapadalo, co bych měla napsat. Tenhle deník je už i tak dost plný depresivních zápisů, nepotřebuje jich ještě víc. Z přemýšlení mě vyrušilo klepání na dveře, ani jsem nestihla říct 'dále' a osoba s tácem, na kterém byla položená dnešní večeře, vešla dovnitř. Byl to můj bratr Alex. Jediná osoba z rodiny, která mě bere stále takovou, jaká jsem byla. On přede mnou vůbec nevytahuje slovo 'nádor', nebo větu 'dávej bacha, ať si nějak neublížíš', tak jako všichni ostatní. Chápu to, bojí se o mě, ale proč? Stejně jednou umřu. Všichni jednou umřeme, jenže já o trochu dřív.

„Nese se večeře!" řekl a položil tác na stůl stojící naproti postele.

„Říkala jsem, že nechci."

„Nemluv a jez!" řekl, a pak vyšel z pokoje. Podívala jsem se na to, co se nachází na talíři. Ble, řekla jsem si v duchu a sedla si zpátky na postel.

Forever & Always [CZ]Přečti si tento příběh ZDARMA!