Forever & Always [CZ]

24. kapitola

Emily

Já jsem se o jeho kamarádství neprosila. Chápu, že to pro něj musí být těžké. Přece jenom milovat někoho a být s ním dobrý kamarád není moc příjemné. Ale nemusel všechno svádět na mě. Já přece nemůžu za to, že jsme se potkali. Nemůžu za to, že se do mě zamiloval a nemůžu za to, že se mnou chtěl trávit tolik času. Já nejsem ta, která vymyslela tu trapnou týdenní dohodu, o tom že se zasměju, která všechno změnila.

Když jsem vešla dovnitř domu, bouchla jsem dveřmi. Kdybychom měli obraz na stěně, nejspíš by kvůli té ráně spadnul. Byla jsem naštvaná. Na všechny okolo, na Louise a hlavně na mě, protože možná je to vážně všechno má chyba. Kdyby nebylo mě, žil by si ten jeho dokonalý život.

„Proč těmi dveřmi tak mlátíš?!" Vyletěla z kuchyně matka. Neměla jsem náladu odpovědět, tak jsem jen mávla rukou a vyběhla nahoru po schodech. Něco na mě zakřičela, ale to už jsem práskla dveřmi od svého pokoje, takže jsem ji neslyšela.

Svalila jsem se na postel a v hlavě jsem měla jenom jedno... Louise. A já jsem v jeho hlavě byla asi taky, protože mi neustále vyzváněl mobil s jeho jménem na displeji. Ani jednou jsem mu to nezvedla. Nechtěla jsem poslouchat, jak ho to všechno mrzí a že to nechtěl říct. Kdyby to nechtěl říct, tak by to neřekl. Co jednou člověk vypustí z úst, už zpátky nevezme, leda že by měl stroj času, což Louis určitě nemá.

Když už mi asi po stopadesáté zazvonil mobil, naštvaně jsem zavrčela a vypnula ho. Stejně bych mu to nikdy nezvednula. Jsem tvrdohlavá.

Přehodila jsem si přes hlavu polštář. Zase začala ta příšerná bolest hlavy. Možná je to z toho, že jsem celý den nepila a nejedla, nebo z toho stresu.

Dala jsem si prášky proti bolesti, které stejně nezabírají a vrátila se do té polohy, ve které jsem do teď ležela. Polštář přes hlavu, pokrčené nohy a ruce, které co nejvíc tlačily na polštář, aby alespoň trochu ztlumily bolest hlavy.

Zvuk zvonku se rozezněl po domě. Zavrčela jsem a přitlačila na polštář ještě víc. Čím víc zvuku tím víc bolesti.

Slyšela jsem hlasy, a pak na mě matka zakřičela, ať jdu dolů, že mám návštěvu. Povzdechla jsem si, a co nejpomaleji vstala. Jak zvuk, tak i pohyb přidával na intenzitě bolesti.

Šla jsem dolů po schodech a snažila se co nejvíc usmívat, aby můj pohled nevypadal tak útrpně jako předtím. Když jsem ale viděla, kdo stojí v předsíni a čeká na mě, úsměv z tváře mi hned zmiznul a můj pohled jakoby říkal 'co tady sakra děláš?!'

„Ahoj," zamumlal Louis. Nepozdravila jsem zpět. Přece jsme se už dnes viděli.

„Co tady chceš?" zeptala jsem se otráveně.

„Nebrala jsi mi telefon, tak-"

„Asi jsem na to měla důvod," nenechala jsem ho domluvit, „přece jsme se nikdy nepotkali, ne?!"

„Emily," povzdechl si.

„Louisi," řekla jsem s povzdechem stejně jako on. Ukázala jsem na dveře a řekla, „už můžeš odejít."

„Em, přišel jsem to vyřešit."

„Nemáme spolu co řešit. Všechno jsi vyřešil tím, co jsi řekl... dokud jsem nepřišla, bylo všechno v největším pořádku," poslední větu jsem řekla stejně, jako to řekl on.

„Víš, že jsem to tak nemyslel."

„Kdybys to tak nemyslel, neřekl bys to."

„Nechtěl jsem to říct, prostě to ze mě vyletělo," řekl.

„Myslela jsem, že jsme přátelé. Asi jsem se spletla."

„Jsme přátelé. Každý někdy řekne to, co nechce. Nemůžeš na to prostě zapomenout?" zeptal se. Začínala jsem být vyčerpaná z neustálého stání na jednom místě, příšerné bolesti hlavy a možné dehydratace.

„Uh... nevím," nevěděla jsem, co říkám a na co odpovídám. Přestala jsem vnímat okolí. Zatmělo se mi před očima.