PROLOG

555 8 3
                                    

V New Yorku byla opět šílená doprava. V hlavní dopravní špičce se auto nehnulo už dobrých 15 minut. Do ohlušujícího křiku rozladěných řidičů se ozývaly klaksony z každých stran. Po chodnících jako každý den procházeli stovky lidí hrnoucích se do práce, školy či vyzvednout si každodenní dávku kávy. Celý New York byl nasáklý spěchem, stresem a nervozitou.

Muž, kolem 28 let, s temnými vlasy a šedými oči to celé pozoroval z kanceláře v jedenáctém patře. Podle jeho značkového obleku ladící s barvou vlasů byste mu tipnuli mnohem víc, ale jeho tvář však budila ohromně mladý a roztomilý dojem. Stál zády k velké místnosti, sestávající z mahagonového zasedacího stolu s několika páry židlemi a opodál v čele s širokým stolem s kancelářskou židlí a proskleným výhledem, který nabízel jeden z těch pohledů na New Yorskou dopravní špičku.

,,Craigu? Posloucháte mě?“ ozval se nervózně tlustý mužík sedící za stolem. Craige se otočil od dopravního pohledu na muže.

,,Samozřejmě, ale dovolím si s vámi nesouhlasit, pane Swaine.“ odpověděl se špetkou britského přízvuku. Založil si ruce na hrudi a šedými oči pozoroval svíjejícího se mužíka na židli. Craige by ho přirovnal k žížale, která byla vytažena ze svého temného úkrytu v zemině.

,,Ale…“ muž se zarazil. Nebyl schopen mluvit dál, protože Craigův zabořující se pohled do něj, ho znervózňoval. Pochopil, že je čas mlčet.

,,Nejvyšší čas jednat. Další peníze na zbytečné pokusy už nedostane. Udělejte to, co musíte.“ dodal Craige. Potom si vzal svůj kabát položený na mahagonovém stolu a naposledy se otočil na muže za stolem. Věnoval mu pohled, který dostatečně poukazoval na vážnosti jeho předešlých slov. Poté zmizel ve dveřích vedoucí na chodbu.

***

Petera probudil čistá a ohlušující rána. Poté ucítil kouř. Okamžitě otevřel oči a posadil se na posteli. Kouř se linul ve velké dávce z kuchyně. Už byl na nohách a utíkal tím směrem. Když doběhl do kuchyně, čekal ho pohled na kuchyni v troskách. Po zemi se válely černé uhlíky, vypadající jako malé koláčky. Na stole stál plech se zbytkem, co nebyly na zemi. Všude byl kouř. Uprostřed toho zmatku stála Peterova máma.

,,Mami? Co se to tu sakra děje?“ vyjekl při pohledu na ní.

,,Já … moc mě to mrzí.. Dnes je tvůj první den… chtěla jsem ti upéct koláče…“ ozve se slaboučký hlas. Peterovi neunikne slabounký úsměv. Pustí se do úklidu černých uhlíků, přičemž se několikrát spálí.

,,Vyprosila jsem si pár peněz před výplatou. Moc mě to mrzí, že to skončilo takhle. Měla jsem ti radši koupit dort..“ omlouvá se stále Peterova máma. Peter se postaví a pytlík uhlíků vyhodí z okna přímo do kontejneru pod oknem.

,,To je v pohodě, mami. Stejně mě teď vzali do té laborky, takže … bude líp.“ hodí na ni optimistický úsměv. Už teď vypadá na zhroucení a najít si práci byla jediná možnost, jak vůbec mít co jíst, i když Peterova máma byla proti.

Po každoranní slušné konverzaci se Peter odebere do koupelny. Vstal o hodinu dřív, takže má spoustu času. Svleče ze sebe polozpocené oblečení a vleze si do sprchy, kde stráví asi 20 minut. Po vydatné sprše si omotá ručník kolem boků a postaví se před zrcadlo. Začne si čistit zuby, přičemž kouká na svůj odraz v zamlženém zrcadle. Peter se svými 180 cm a obyčejnými hnědými vlasy přecházející občas do blond perfektně zapadal do davu. Když se nakonec i vhodně oblékl a nachystal si batoh, byl se rozloučit s mámou do kuchyně.

,,Nečekej na mě večer, dobře?“ připomněl ji. Abby přikývla. Peter jí věnoval ještě úsměv a pak se vyšel ze dveří. Rychle seběhl schody, přičemž si nasazoval bundu. Minul pár sousedů, kteří mu s úsměvem mávali a přáli pěkný den. Petera tu měli rádi. Když vyšel z vchodových dveří, vrhnul se na cestu do nové práce. K jeho smůle se však vrhl přímo pod jedoucí auto.

InfikovanýWhere stories live. Discover now