Projekt Salvator {Avengers}

15. Kapitola - Miluji Vás, Kapitáne

U rodičů jsem nyní již skoro rok. Moje psychika se posunula hodně nahoru a tohle bylo pro mne něco jako dovolená, která nekončila. Nyní jsem seděla ve svém starém pokoji s notebookem na klíně a projížděla internet, přesněji zveřejněné zprávy S.H.I.E.L.D.

Hydra přestala úplně existovat a já na tom nyní neměla nejmenší podíl.

Musela jsem se usmát nad tím, že jsem si celou dobu myslela, jak jsem důležitá, přitom bez pomoci druhých bych nikdy ničeho nedosáhla. Podívala jsem se na svou protézu od Tonyho. Kdyby mě tehdy Coulson nezachránil, mohla jsem dopadnout hodně špatně. Mohla jsem být jedna z vojáků Hydry.

Na internetu bylo všechno, všechny akce, mise. Všechno o všech lidech. Bylo tam vše o mně. Až na jednu věc, věc, díky nichž jsem byla vyhozena. Ta se ve zprávě nenacházela. Jediné, co odkazovalo na to, že již nejsem ve službě, byla věta na konci dokumentu.

Mimo služby S.H.I.E.L.D

Musela jsem si zkousnout ret. Bylo tam o mně vše, od dětství, po příhodu v obchodu s botami. Vše bylo doplněné fotkami a tak se tam nacházela i fotka toho, jak vypadám v současnosti. Zatím jsem neměla na to, abych šla do kadeřnictví a zažádala o změnu barvy nebo sestřih.

Odložila jsem notebook a šla jsem do přízemí za rodiči. Z ledničky jsem si vzala jogurt a sedla si k nim. Zrovna se dívali na televizi, kde dávali něco nového o Avengers. Rychle jsem vzala ovladač a zesílila zvuk. Nakonec z toho nebylo nic zajímavého.

Povzdechla jsem si. Táta se zvedl a šel pryč. V místnosti jsme s mamkou zůstaly samy. Usmála jsem se na ní.

„Nedáš si čaj?" Optala se mě laskavě a já s díky odmítla.

„Není ti něco? Zdáš se mi pořád nějaká skleslá." Zeptala se mě mamka se zamračeným výrazem ve tváři. Věděla, co mě trápí.

Věděla, že mi chybí.

On.

Steve.

Pouze jsem si zkousla ret a neodpovídala. „Myslím, že bys za ním měla jít." Řekla a já se na ní podívala.

„Vždyť už jsem ti to několikrát vysvětlovala." Odpověděla jsem jí.

„A já to pořád nechápu." Usmála se a já se na ní zašklebila.

„Vymýšlíš si důvody, proč s ním nebýt. Přitom nejsou vůbec oprávněné. Čeho se bojíš?" Nadzvedla obočí a já se na chvilku zamyslela. Neměla jsem, co jí na to odpovědět.

„Možná se bojím toho, že to nebude fungovat." Odpověděla jsem nakonec a mamka se zasmála.

„Tvůj otec byl největší gauner ve městě a já jedna z nejslušnějších dívek. Kdybych se tehdy bála, tak mám teď místo tebe a Dylana po domě minimálně deset koček a jedno nemanželský děcko na krku." Řekla se smíchem a já se zasmála taky. Poté nasadila vážný výraz.

„Vážně Leo. Jsi ta nejodvážnější dívka, kterou znám. Nevím, po kom tohle máš. Skáčeš z letadla a zabíjíš bohy, kdo tohle může říct?" Opět se zasmála a trochu se napila ještě horkého čaje. „A ty se bojíš vztahu s mužem, o kterém se říká, že je nejslušnější v Americe? Leo prosím." Řekla a vstala. Kývla mi, ať jdu za ní a tam jsem se zvedla taky.

Dovedla mě k mému autu a klíčky ho otevřela. „Nastup si." Kývla k místu řidiče a já na ní chvilku nechápavě koukala. Když mi kývla hlavou znovu, nastoupila jsem. Zabouchla za mnou dveře a přes okénko mi podala klíčky.

„Nevracej se dřív, než s ním, ano?" Řekla pevně. Poté se otočila na patě a odešla zpět do domu. Ještě několik minut jsem v autě pouze seděla a hleděla na náš dům.

„Fajn Leo. Tohle zvládneš." Řekla jsem si sama pro sebe a otočila klíčky v zapalování.

Věděla jsem, že matka pro mne chce pouze to nejlepší a já teď už věděla taky, že Steve je možná ta správná cesta. Dupla jsem na plyn a rozjela se směrem NYC. Cesta mi trvala přibližně hodinu a půl, než jsem dorazila na okraj města.

V dopravní špičce na silnicích New Yorku jsem se rozhlížela kolem a vybavovala si vzpomínky na toto město. Po půl hodině jsem dorazila k jednomu z lepších bytových domů. Vystoupila jsem a přečetla si jména na zvoncích. U jména Rogers jsem se pousmála. Vešla jsem dovnitř a vyšla do třetího patra.

Nadechla jsem se a zaklepala. Uvnitř jsem slyšela hrát rádio. Nikdo mi neotvíral a tak jsem zaklepala znovu. Stála jsem tam ještě další chvilku, než se za mnou ozval hlas.

„Přejete si?" Ten hlas jsem poznala. Na chvilku jsem zavřela oči a opět je otevřela. Otočila jsem se a před sebou uviděla Steva.

„Ahoj," nebyla jsem schopná vymyslet nic inteligentnějšího, ale očividně nic lepšího nebylo potřeba. „chyběl jsi mi." Dodala jsem, když Steve nic neříkal a pouze na mě koukal.

Překonal tu metrovou vzdálenost a objal mě. „Už jsem myslel, že tě nikdy neuvidím." Zašeptal a já se usmála. Odtáhla jsem se od něj.

„Mrzí mě to." Omluvila jsem se a opět se podívala na svoje boty.

„Neomlouvej se, hlavně, že jsi tu. Pojď dál," odemkl a společně jsme vešli dovnitř. „dáš si kafe?" Zeptal se a já přikývla. Po chvilce donesl dva krásně vonící šálky a posadil se naproti mně.

„Kde jsi celou dobu byla?" Zeptal se.

„U rodičů." Odpověděla jsem. „Víš, chtěla jsem se ti omluvit," začala jsem, ale byla jsem přerušena.

„Leo, nemáš se za co omlouvat." Řekl, ale já rychle zakroutila hlavou.

„Nech mě mluvit, prosím." Jenom přikývnul a já se nadechla.

„Víš, ten rok je docela dlouhá doba. Já se stihla ze všeho vzpamatovat a hlavně jsem si uvědomila, jak jsi pro mne důležitý. Vždycky jsem si myslela, že si zasloužíš někoho lepšího, než jsem já," viděla jsem, jak chce Steve něco namítnout a umlčela ho rukou. „byly to výmluvy. Bála jsem se." Napila jsem se z hrnku a zkousla si ret.

„Budeš schopný mi odpustit? To, jak jsem se chovala?" Zeptala jsem se. Postavil se a obešel stůl. Sklonil se nade mnou. Rukou mě pohladil po tváři a své rty přiložil na ty mé.

„Zůstaneš se mnou?" Zeptal se mě a já přikývla.

Posadil mě na stůl a opřel si své čelo o to mé. „Miluju tě, Silver Stalker." Musela jsem se usmát.

„Miluju Vás, Kapitáne."