Projekt Salvator {Avengers}

4. Kapitola - Identity

Ráno jsem se probudila velmi brzo. Bolelo mě celé tělo a teď je pouze otázka, či je to tou tvrdou postelí nebo včerejší akcí. Pomalu jsem vstala a došla do koupelny. Pohled na moji vizáž mě zarazil více než jindy.

Rozcuchané vlasy, tmavé kruhy pod očima, rozmazaná řasenka a malý škrábanec nad obočím tomu dodával konečný výjev. Sama na sebe jsem se zamračila a opláchla si obličej studenou vodou.

Nakonec jsem si vlezla do staré sprchy a rozhodla se, si vlasy umýt. Šampón, který jsem našla přibalený v kufru od Coulsona voněl po čokoládě a já si s ním ihned spokojeně umyla vlasy. Po chvíli jsem ze sprchy vylezla a k mé spokojenosti zjistila, že můj vzhled se o něco zlepšil.

„K čemu mi to je," řekla jsem si sama pro sebe do zrcadla. „stejně se na veřejnosti nemůžu ukázat." Povzdechla jsem si a přešla opět do ložnice, kde jsem na sebe hodila černé legíny a volné tílko s mikinou.

S podzimem přichází i chladnější počasí a v mém provizorním domě chybělo topení. Upřímně doufám, že zde moc dlouho nebudu.

Prošla jsem do obýváku a z kufru vytáhla mobil. Musela jsem se nad tím usmát. Alespoň trochu mi dovolí se držet ve společnosti. Odemkla jsem ho a ihned sjela na netu nejnovější zprávy za poslední měsíc.

Mezi nejnovější samozřejmě zprávy samozřejmě patřila ta o vykradení banky. Ani nepsali, co bylo ukradeno. Pouze, že bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Nikde se nenacházela moje fotografie. Na internetu jsem strávila ještě dlouhou dobu.

Několik dalších dní jsem strávila pouze v bytě, bez toho, aniž bych vyšla ven. Ke konci týdne jsem se konečně odvážila a oblečená v mikině, brýlích a rukavicích, vyšla na ulici. Procházela jsem ulice města a sledovala měnící se obličeje procházejících.

Někteří pospíchali za svým cílem, bez toho, aniž by nějakému člověku věnovali jediný pohled, jiní, procházející se svými známými se zastavovali u každého procházejícího člověka a pohledem je kritizovali. Jiní doufali v neviditelnost.

Prošla jsem s rukama zabořenýma v kapsách do menšího obchodního centra a vydala se k obchodu s oblečením. Vešla jsem dovnitř a ihned se rozešla k regálům, kde visely mikiny. Projížděla jsem je pohledem a občas po nějaké sáhla.

„Mohu Vám s něčím pomoci, slečno?" Zeptala se mě prodavačka se sladkým úsměvem na tváři. Otočila jsem na ní pohled a lehce se usmála.

„Ně děkuji, jenom se rozhlížím. Čekám, jestli mě něco zaujme." Odpověděla jsem jí a ona přikývla.

„Zkuste to támhle," ukázala na pánské oddělení. Lehce se na mě zašklebila. „možná si tam něco vyberete." Dodala a se sladkým úsměvem ode mne odešla.

Podle rady prodavačky jsem se odebrala do pánského oddělení a začala se znuděně přehrabovat věšákem. Blonďatá prodavačka na mne překvapeně koukala a já se na ni usmála. Už jsem se chystala odejít, když mne někdo jemně chytil za rameno.

„Nestojíte u špatného věšáku, slečno?" Zeptal se mě laskavě hlas muže. Otráveně jsem se otočila a zůstala stát jako opařená. Steve. Co dělá tady?

„No já... ehm. Hledám dárek pro kamaráda." Vysoukala jsem ze sebe první větu, která mě napadla. Steve si mě prohlížel jako nějaký přízrak.

„Neviděli jsme se již někdy?" Zeptal se mě ostýchavě. Zakroutila jsem nesouhlasně hlavou, i přesto, že jsem měla sto chutí mu všechno povědět.

„Nemyslím si." Zakroutila jsem hlavou a odešla k jinému regálu, s domněním, že mě nebude následovat.

I přesto ke mně opět došel.