Projekt Salvator {Avengers}

8. Kapitola - Sama sebou

Mohla jsem pouze zaznamenat překvapené zamrkaní Natashy. Jinou reakci mi nedala.

„Nedokončíš misi," oznámila mi chladně a neznat ji, bojím se jí. Nevěděla jsem, jak dál pokračovat. Vysvětlete nejlepší agentce S.H.I.E.L.D, že nechcete zabíjet. Alespoň ne nájemně. „doufám, že víš, jaký trest patří tomu, kdo nedokončí misi v Jednotce 320." Řekla a já se zasmála. Nejradši bych jí řekla, kdo jsem, nejradši bych si tento problém usnadnila.

„Vím. Zabití. Pokud se nezabijeme v akci." Po dlouhé době jsem měla pocit jako bych se bavila s někým, komu můžu věřit, povědět mu vše.

Bohužel pro mne to byl jenom pocit. Kdybych byla Lea, mohla bych jí říct vše, kdybych však byla Lea, nebyla bych tady. Nemohla jsem jí říct nic. Už teď si toho moc dovoluji, všechno má svá rizika.

Natasha nezměnila svůj chladný výraz a při jízdě se na mne rychle podívala.

„V tom případě bych tě mohla na místě zastřelit." Pohybem dozadu poodkryla zbraň, která se skrývala pod koženou bundou. Musela jsem se na zbraň dívat déle. Nebyl to stejný typ, který používají agenti S.H.I.E.L.D.

„Kdybys mě chtěla zabít, udělala bys to již po tom, co jsem řekla, že ho nechci zabít." Odpověděla jsem sebevědomě a hledala změnu výrazu v Natashině tváři, jiný pohyb či jiný tón hlasu. Tohle bude hodně těžké.

„Mohla, ale myslím, že se mi budeš hodit." S tím zatočila doleva a vjela do podzemního tunelu, který se za námi ihned uzavřel. Zůstala jsem zticha. Už tohle bylo pozitivní, doufám. Zastavila na malém parkovišti, které bylo plné aut.

Vystoupila jsem a vzala svou tašku do ruky.

„Tohle bude odteď tvůj domov. Pokud jsi byla zvyklá na měkké postele, asi tě budou bolet záda." Pronesla lehce arogantním tónem.

„Vypadám jako někdo, kdo žije celý život v luxusu?" Pronesla jsem odpor a čekala na moment, kdy po mně Natasha skočí a zabije mě.

Černá vdova se na místě otočila a důkladně si mě prohlédla. Mohla jsem vidět, že při pohledu na moji ruku a nohu se zatvářila znepokojivě.

„Znám tvoji minulost Dallasová. Teď pojď. Ukážu ti tvoji postel." Opět se rozešla a já šla jako poslušný pes za ní. Po chvilce jsem ji došla a šla vedle ní.

Základna byla jedno velké bludiště. Pořád jsme někde zahýbaly a já se po chvilce ztratila.

„Většinu tohoto prostoru nemusíš znát. Budeš se pohybovat pouze v určitém prostoru." Oznámila mi a já to beze slova přijala. Byla jsem ráda, že se nemusím učit žádné plány cest.

„Co tě dovedlo k závěru, že v Jednotce 320 odmítneš zabít člověka?" Zeptala se stále stejným tónem Natasha. Možná bych měla začít tlačit na pilu. Uvidíme, co z toho vznikne.

„S.H.I.E.L.D je jiný." Odpověděla jsem krátce a nechala se zavést do místnosti, která byla plná lidí.

Někteří na mne koukali s obdivem, někteří si zmateně prohlíželi moji ruku a některým jsem byla na háku. Sami měli vlastních problémů dost. Natasha mě dovedla k jedné z paland a ukázala nahoru.

„Tvoje místo. Můžeš se seznámit." S tím odešla. Pozdravila jsem svou "spolubydlící" a vyskočila nahoru na svou postel.

Další den jsem se probudila s hromadným budíčkem. Každý se ihned začal hrabat z postele a já udělala totéž. Měla bych se připravovat na svůj úkol, ale ten splnit nechci. Seskočila jsem z postele a začala se přehrabovat v tašce.