Projekt Salvator {Avengers}

5. Kapitola - Orlando

S falešným průkazem jsem vešla do přeplněného autobusu a usadila se na jedno z posledních míst. Uběhla již hodina od mého střetu s bývalými kolegy. Utekla jsem dost daleko na to, abych začala mít pocit bezpečí. I když, nikdy nejsem v bezpečí.

S.H.I.E.L.D se na mne vykašlal, Coulson mě nechal na pospas osudu a jediné co mi dávalo naději na přežití byla kreditka s tučným kontem.

Na vedlejší sedadlo jsem odhodila batoh. Maska v něm byla odhozená a já si zapřísáhla, že si ji již nikdy nenasadím. Přes hlavu jsem si přehodila kapuci a zadívala se ven z okna. V mysli jsem začala střádat plány. Kam odjedu? Co budu dělat? A hlavně jak se schovám před světem. S falešnými doklady Alexy Jameson se moc dlouho skrývat nemůžu.

„Slečno? Mohu si přisednout?" Ozval se vedle mne přívětivý hlas chlapce. Otočila jsem hlavu a přeměřila jsem ho pohledem. U mého sedadla seděl mladý chlapec. Kolem dvaceti. Měl tmavě hnědé vlasy a krásně opálenou pleť. Byl hodně vysoký a nebýt kytary na jeho rameně, myslela bych si, že to je surfař. Pouze jsem přikývla a položila batoh, který doteď ležel na sedadle, na zem pod mé nohy. Otočila jsem hlavu opět z okýnka a čekala na dobu, než se dálkový autobus rozjede.

„Jsem John Booth. Ty jsi?" Zeptal se mne mile a já se kousla do rtu. Nechtěla jsem si povídat. Jediné, co jsem teď chtěla, bylo přemýšlet nad mým skrytím. Neměla jsem kam jít. Ze států jsem odletět nemohla.

„Alexa. Těší mě." Lehce jsem se usmála a přijala jeho nabídku na podání ruky. Černé rukavice. Byla jsem z Johna lehce nervózní. Vypadal mile a upovídaně, přesně to, co jsem teď nepotřebovala.

„Hezké jméno. Sedí mi na tebe. Co se ti stalo?" Zamračil se při pohledu na menší škrábanec v obličeji. Zamračila jsem se.

„Malá nehoda. Jsem nešika." Pokrčila jsem rameny jako by se nic nedělo.

„Kam máš namířeno?" Zeptal se mne se zájmem v hlase. Bylo vidět, že je rád, že si má s kým povídat. Tahle otázka mě zaskočila víc, než jsem čekala. Nevěděla jsem, kam jedu.

„Kam jedeš ty?" Vyhnula jsem se otázce. John se na mě lehce nechápavě podíval, ale ignoroval mojí nezodpovězenou otázku. „Do New Yorku. Budu přestupovat v Orlandu, mám tam levnější letenku." Zasmál se.

„Co tě vede tak daleko?" Podivila jsem se.

„Chci začít zpívat. A tam mi to přijde jako nejlepší začátek." Řekl jednoduše.

Pousmála jsem se. S ním jsem přestala myslet na své problémy. Autobus se rozjel. Pryč odtud.

„Zazpívej mi něco." Řekla jsem a doufala, že mou prosbu příjme. John jakoby, přesně na tohle čekal. Bez většího zaváhání se zvednul a z úložného prostoru na sebou vyndal kytaru.

„Doufám, že se ti to bude líbit." Podíval se na mne a já se rychle podívala na západ slunce. Byl by to krásný den, nebýt mého života. John začal vyhrávat jednoduchou, ale krásnou melodii. Pomalu se roznášela celým autobusem a upoutala pozornost i lidí sedících vepředu.

„I don't know you but I want you, all the more for that..." Jeho hlas se začal sebevědomě rozléhat autobusem a pomalá písnička mi vyhrkla slzy do očí. John se do toho vžil. Prociťoval každý její moment. Zpíval ji tak, jako by to bylo naposledy v jeho životě a jeho hluboký hlas dával písničce ještě větší vážnost.

Dokázala bych to poslouchat celou dobu. Při jeho zpěvu se mi začaly vybavovat všechny krásné i smutné momenty života. Přijetí na akademii. Moje první pusa. Přátelství s Ellie, ale i její smrt. Nemohla jsem se ubránit a z oka mi unikla první slza.