Projekt Salvator {Avengers}

14. Kapitola - Mami, tati

Po třech hodinách se motorestem rozezněl hluk. Zvedla jsem se a se sklopenou hlavou otevřela dveře. Svůj čin jsem zamaskovala, neměli by o tom vědět a já se i tak schovávám jako zločinec. Musím to vysvětlit.

Budu však schopná se jim přiznat?

Bucky mi povzbudivě stiskl rameno a já se lehce usmála. Chápal mě. Skoro mi za vraždu agentů Hydry děkoval. Jeho nenávist daleko přesahovala tu mou a já se mu nedivila. Udělali z něj loutku.

Vyšla jsem ven z pokoje a mířila k výhodu z motorestu. Stará paní nás ani nezaznamenala. Nezaplatila jsem. Neměla bych čím. Venkovní dveře se s hlasitým skřípotem otevřely a já, spolu s Buckym, vyšla ven.

Mohla jsem vidět Kapitána a Tonyho. Blížili se k nám ve svém formálním oblečení a po tom, co nás Steve uviděl, rozeběhnul se. Tony se nenamáhal. Posledních sto metrů k nám doběhnul sprintem a zastavil se přímo před námi. Neuvěřitelně se díval na Buckyho.

Téměř po něm skočil a objal ho. Bucky ho šťastně objal nazpátek. Než se pustili, Tony nás došel. Míst toho, aby něco řekl, obejmul mě.

„Jenom, abychom zapadli do party. Všichni se tu objímají." Zašeptal a já ho s lehkým úsměvem obejmula zpátky. Přes všechnu špatnou náladu, tu byl Tony, který jednou větou dokázal změnit myšlenky.

Položila jsem si hlavu na jeho rameno a užívala si chvilku bez starostí. Byl to pouze falešný pocit, starosti ze mne neodpadly a teď další přibyly. Když Steve Buckyho pustil, já pustila Tonyho. Steve se na Tonyho lehce překvapeně podíval a ten s úsměvem pokrčil rameny.

„Abyste nebyli jediní." Usmála se a otočil se k nám zády, mířil si to zpátky do svého auta.

„Ano, protože ty tak nerad vyčníváš z davu." Protočil očima Steve a vydal se za ním.

Auto, kterým jsme přijeli já s Buckym, jsme tam nechali a jeho osud bude zřejmě stejný, jako osud dalších zaprášených a zapomenutých aut v tomhle kempu.

Blížili jsme se k autu a na mé tváři opět přibývaly vrásky starostí, kdyby se stárlo podle toho kolik má člověk starostí, mohla bych být už stará babička, která plete svetry svým vnoučatům.

Nasedli jsme do auta a Bucky se Stevem si sedli dozadu, měli si toho tolik co říct. Tony na mne mrknul a začal zatahovat přepážku mezi předními a zadními sedadly.

„Co to děláš?" Křiknul Steve a Tony se pouze zašklebil.

„Nepotřebuju vás poslouchat," řekl lhostejně, ale přepážku zase začal oddělávat. „ani nevíte, kolik lidí vás na internetu shipuje." Řekl a rozjel se ven z kempu. „Je toho docela dost. Stucky sem, Stucky tam. Facebook, instagram, twitter dokonce i pinterest nebo wattpad." Říkal klidně a já se musela na Tonyho s nadzvednutým obočím podívat.

„Ty čteš Stucky příběhy na wattpadu?" Musela jsem se zasmát, i když moje nálada stále byla pod bodem mrazu.

Tony si odkašlal. „Samozřejmě, že ne. Vyjelo mi to tam, když jsem hledal příběhy o sobě," pyšně se usmál. „kdyby tě to zajímalo. Dokonce i my máme svůj vlastní ship. Leny. No není to krásný? A kdyby sis to přečetla, fanoušci mají docela fantazii." Praštila jsem ho do ramene.

„Přestaň." Řekla jsem a svůj pohled zamířila ven.

Věděla jsem, že ví, že jsem je zabila. Nevěděla jsem, ale proč se chovají, jako kdyby se nic nestalo. Stalo se toho hodně. Nejradši bych se jich na to ihned zeptala, ale neměla jsem na to odvahu. Nyní jsem neměla odvahu na nic. Asi bych ani obyčejného školního tyrana nedokázala přeprat.