Projekt Salvator {Avengers}

12. Kapitola - Kousek zla

Klečela jsem na zemi neschopna pohybu. Dívala jsem se na svoji spoušť a ptala se sama sebe, jak jsem to mohla dopustit. Jak jsem mohla dovolit, aby mě ovládl vztek a stalo se ze mne monstrum.

V Hydře ani S.H.I.E.L.D není rozdíl. Pouze každý bojuje za jinou věc, kterou považuje za správnou. Stejně tak jako není rozdíl ve mnou a vrahy. Nechávají se unést emocemi a poté jednají. Je však dopadnou a zavřou.

Nikdo se to nesmí dozvědět, teď se zveřejňují zápisy všech akcí. Jak veřejných, tak tajných. Všichni se dozví, že žiju. Nikdo se nedoví, že jsem to byla já, kdo ukradnul Hybatel. Nikdo se nesmí dozvědět, že jsem to byla já, kdo pozabíjela celou chodbu bezmocných lidí. Nikdo.

Do očí se mi nahrnuly slzy a to i přes to, že všichni tito lidé nebyli dobří. Musela jsem zmizet, ale předtím zamaskovat stopy. Tohle bylo poprvé, co jsem zklamala, co jsem zklamala sama sebe. Co mě můj instinkt zradil.

Vyběhla jsem zpět do kanceláře a chytila na nohu stále omráčenou Daisy. „Omlouvám se." Zamumlala jsem se slzami v očích a do ruky jí dala svoji zbraň. Přitáhla jsem jí na chodbu a nechala jí tam ležet. „Za tohle půjdu do pekla." S tím jsem vyběhla dolů.

Musela jsem se nějak vykoupit. Musela jsem splatit svůj hřích. Nikdy jsem nebyla věřící, ale teď bych prosila i Ježíše o odpuštění. Nevěděla jsem co dělat. Všichni si o mně myslely, že jsem dokonalé stvoření dobra. Obětovala jsem svůj život za záchranu světa. Myslela jsem si o sobě, že jsem dobrý člověk.

V každém člověku se ukrývá kousek zla, který čeká na moment, zmocnit se vlády.

Seběhla jsem několik pater, nevěděla jsem, kam běžím. Nic jsem nevnímala. Přes slzy jsem toho moc neviděla. Skoro nic. Pouze obrysy. Právě jsem proběhla kolem Black Widow, která na mě cosi křičela. Právě se bila s jedním z mužů Projektu Salvator, kterému chyběly obě ruce.

Nic jsem nevnímala, pouze jsem běžela dál. Když jsem proběhla kolem Tonyho, mohla jsem slyšet i hlas Steva na mne křičet. Chtěla jsem se zastavit, ale měla jsem pocit, že se jim nemůžu podívat do očí. A já taky nemůžu.

I přes to, že Triskelion znám skvěle, přes slzy jsem nevěděla, kam běžím. Jako by mě vedl někdo jiný. Běžela jsem, co nejrychleji jsem mohla. Nezastavovala jsem se, ani se neohlížela.

Doběhla jsem na schody a běžela dolů. Do míst, ze kterých vedl jenom jeden východ. A to ten, po kterém jsem nyní běžela. S každým seběhnutým patrem jsem se dostávala do tajnějších sekcí.

Čekala jsem na to, až se moje tělo zastaví. Čekala jsem na to, až se dozvím, kam mě moje mysl vede. Možná je to naposledy co se jí nechávám ovládat. Mnohokrát jsem jí mohla děkovat za záchranu životů, když, ale lidi zabíjím, má cenu je zachraňovat? Chtějí se lidé nechat zachraňovat od hrdinky, která neovládá své pocity? Od hrdinky, ze které se stal vrah?

Postupně schodiště ovládla temnota a z mých očí se začaly vytrácet slzy, které mi bránily ve výhledu. Rukou jsem si je k tomu setřela a konečně mohla vidět ostře. Mohla jsem vidět temnotu.

Schodiště skončilo a já stála naproti temným dveřím. Sem jsem se dovedla. Ohlédla jsem se kolem sebe a nasucho polkla. Nikdy jsem tady v té části nebyla a ani nevím, že tu taková část je. Možná je přistavěná. Pomalu jsem vzala za kliku a lehce otevřela dveře.

Vešla jsem dovnitř a mohla vidět obyčejnou tmu. Dveře se za mnou s jemným třísknutím zavřely a já tu zůstala stát. Panika začala ovládat mou mysl a já ve spěchu sáhla pro baterku vzadu na pásku. Ihned jsem jí rozsvítila a paprsek světla dopadající na šedou podlahu mě uklidnil víc, než bych čekala.