Projekt Salvator {Avengers}

14. Kapitola - Mami, tati

Zbytek cesty jsem zůstala potichu. Vzadu si pouze Steve a Bucky povídali. Říkali si zážitky ze své doby a já se musela občas zasmát. Bylo docela zajímavé slyšet, jak byl Steve kost a kůže, malý a neschopný.

Po pár hodinách jsem usnula a probudila se, až když Tony zastavil. Vystoupila jsem z auta a otupěle následovala ostatní. Steve šel nyní vedle Tonyho a Bucky se postavil vedle mě.

„Neřeší to, tak to přestaň řešit taky." Řekl mi jenom a já se malinko usmála.

„Dobře." Kdyby to bylo tak jednoduché, jak to vypadá.

Ono to jednoduché je. Jenom toho nejsem schopná. Nejsem schopná věci řešit jednoduše.

Ráno jsem se probudila v posteli, nevěděla jsem, jak jsem se tam večer dostala. Pomalu jsem se posadila a uviděla před sebou položené čistě oblečení. Ani jsem si neuvědomila, že mám na sobě pořád to stejné oblečení, jaké jsem měla při akci.

Zvedla jsem se a převlékla. V místnosti byla dokonce i koupelna, vešla jsem dovnitř a uvědomila si, tohle byl můj malý pokoj, ve kterém jsem bydlela, když jsem nastoupila. Vysprchovala jsem se, vyčistila si zuby a vyšla ven z pokoje.

Automaticky jsem šla do jídelny a posadila se ke stolu. Někdo si přede mne sednul a položil na stůl kafe. Vděčně jsem ho přijala a jemně upila. Nepodívala jsem se, kdo se přede mnou nachází, moc mě to nezajímalo.

„Chápu, že máte za sebou velice traumatizující zážitek, slečno, ale pozdravit byste mě mohla." Pronesl autoritativní hluboký hlas a já se rychle podívala nahoru. Přede mnou seděl sám N.J Fury a já nasucho polkla.

„Dobré ráno, pane." Řekla jsem a narovnala se.

„Taky Vám přeji dobré odpoledne, slečno Moon," řekl vážně a já pevně držela ucho od hrnku. Mohla jsem cítit, jak se mi ruka klepe. Nedokázala jsem se ovládat. „pokud by Vám to nevadilo, rád bych si s Vámi teď promluvil. Kafe si vezměte klidně s sebou." Zvednul se a pomalu odcházel do své kanceláře. Téměř ihned jsem se zvedla a šla za ním. Nevěděla jsem, co mi může chtít, bála jsem se, že to nebude dobré.

Došla jsem k Furymu do kanceláře a posadila se na židli. Podívala jsem se mu do oka a ihned zase sklopila pohled. Fury si odkašlal a začal svůj výklad.

„Slečno, jistě víte, že k Vám chovám úctu. Dokázala jste toho, jako skoro nikdo tady, ale mohla byste mi prosím vysvětlit, co jste to prováděla při Vaší poslední akci?" V jeho hlase nebyly slyšet žádné emoce. Pouze pevný hluboký hlas. Polkla jsem.

„Já, nevím," řekla jsem s odmlkou a zkousla si ret. Když jsem opět zvedla hlavu, Furyho pohled mě donutil mluvit. „zaútočila tam na mne jedna z Projektu Salvator. Myslím, že mě ovládnul vztek." Řekla jsem pouze.

„Takhle se chová špičkově vycvičený agent, slečno? Nechává se unést emocemi? Víte kolik práce, mi dalo zamaskovat stopy?" nyní v jeho hlase bylo slyšet rozhořčení. Pouze jsem zakroutila hlavou. Nebyla jsem schopná nic říct.

„Na to, kolik jste toho dokázala, jste se nyní zachovala velice pod moje očekávání." Řekl opět chladným hlasem. Čekala jsem to nejhorší. „Myslím, že bude nejlepší, když opustíte Avengers a celý S.H.I.E.L.D. Je to pro mne těžké rozhodnutí, ale myslím, že to tak bude nejlepší. Jak pro nás, tak pro Vás." Řekl a mně se rozbušilo srdce.

Kdybych neseděla, asi bych spadla na kolena. Neměla jsem sílu odporovat.

„Dobře." Odpověděla jsem pouze trhavě.

„Byl bych rád, kdybyste ještě dneska opustila základnu." Řekl a já se trhavě nadechla. Zvedla jsem se a dala se na odchod.

„Rád jsem Vás poznal. Bylo mi ctí Vás poznat." Řekl a já se pousmála.

„Mne Vás také, pane." Řekla jsem a odešla. Jakmile se za mnou zavřely dveře. Z oka se mi spustila první slza, pak druhá, až jsem je nedokázala počítat. Šla jsem ani nevím kam.

„Leo?" Někdo mě chytil za ruku a strhnul k sobě. Steve. Objala jsem ho a brečela dál. „Co se děje?" Řekl, ale tón jeho hlasu naznačoval, že to dávno všechno ví.

„Odcházím. Napořád." Řekla jsem a odtáhla se od něj. Zamračil se.

„To nemůžeš." Pohladil mě po vlasech a já na chvíli zavřela oči.

„Ty nevíš, co jsem udělala? Zasloužím si to." Zeptala jsem se ho.

„To, co jsi udělala, nebylo správné, ale neměla bys odcházet. Opět." Jako kdyby to byla moje volba. Ale Fury měl pravdu, nemohla jsem dále sloužit.

„Věci na mne čekají dole. Nemůžu tu zůstat. Ještě dneska mám odjet pryč, to je můj poslední rozkaz." Jemně jsem se usmála.

„Kam chceš jít? Můžeš zůstat u mne." Řekl a pohladil mě po vlasech. Zakroutila jsem hlavou na náznak nesouhlasu.

„Pojedu k rodičům, chci, aby se dozvěděli, že žiju. Dřív, než se to dozví ze zpráv." Zkousla jsem si ret a pohlédla Stevovi do očí. „Beze mne budeš šťastnější. Vím to. Nechci, abych tě stahovala dolů. Zasloužíš si někoho, alespoň tak dobrého, jako jsi ty sám. Nebo lepšího." Pohladila jsem ho po tváři a on se zamračil.

„Tohle jsem stejné, jako když jsi byla v nemocnici." Zakroutil hlavu.

„Cítím to tak." Řekla jsem rozhodně.

„Když jsi naposledy něco cítila, nakonec jsi to byla ty, kdo vše pokazil. Nenech se tím tolik unášet." Otevřela jsem pusu v domnění, že chci něco říct.

Nakonec jsem jenom Steva políbila a běžela pryč. Nechala jsem ho tam stát. Cítila jsem se hrozně. Mohli jsme být šťastní, oba. Copak toho nejsem schopná? Musím se snad pořád doprošovat lítosti?

Otázky, na které jsem neznala odpověď. I tak jsem odpovědi nehledala a naskládala své věci do auta. Nebylo jich moc. Nasedla jsem do auta a vyrazila z New Yorku do menšího města poblíž NYC.

Po dvou hodinách jsem byla na místě a stála jsem před domem. Nic se tam nezměnilo. Bílý dům s velkou zahradou, zastříhanými keři a velkou cedulí, která vás vítá u nich doma. Nadechla jsem se, ještě jednou se na sebe podívala a usmála se.

„Nepoznají mě." Smutně jsem se zašklebila a vystoupila z auta.

Došla jsem k domovním dveřím po cestě z kamenů a zazvonila. Pár minut jsem před dveřmi čekala, než mi otevřela starší paní se stříbrem ve vlasech. Musela jsem se usmát.

„Krásný den. Přejete si?" Řekla mile a já si zkousla ret.

„To jsem já, mami. Lea." Řekla jsem jenom a dívala se na své boty. V očích se mi opět tvořily slzy. Mamka hodnou chvíli nic neříkala, až poté co mi rukou zvedl bradu. Podívala jsem se jí do očí a uviděla, jak se mamce rozzářily oči.

„To není možné." Zamumlala a přitáhla si mě do objetí.

„Zlatíčko, ty žiješ!" Mumlala mi do vlasů a tiskla mě k sobě jako ještě nikdy. „Mysleli jsme si, že," zadrhla se a odtáhla se ode mne. „na tom nesejde, hlavně, že jsi tu." Políbila mě na čelo a zatáhla dovnitř.

„Dylane!" Zakřičela matka na celý dům.

Po chvilce se v předsíni objevil táta. Vypadal, jako když jsem ho viděla naposledy a to už je pár let zpátky.

„Dylane, dcera se nám vrátila domů." Pronesla mamka se slzami v očích a táta tam jenom stál a díval se na mně.

„Leo." Zašeptal a dokulhal mě obejmout.

„Ani nevíš, jak jsme šťastní." Řekla mamka a já ji pohladila po vlasech.

„Vím." Odpověděla jsem a spolu s rodiči se přesunula do obýváku.

„Zajímá nás všechno, povídej." Vyzval mě otec a já se jemně zasmála. Konečně jsem se cítila jako doma, tak jako už dlouhou dobu ne.

Mamka mi přinesla čas a já ho vzala do ruky. Foukla jsem do něj a začala vyprávět. Hezky od začátku.