TA SLEPÁ ✔️

66. díl - Za všechno můžeš ty!

LOUIS VIEW

K domu Walkerových jsem přijel v půl sedmé a čekal čtvrt hodiny v autě do doby, než rodiče odjeli. Vystoupil jsem z auta, které jsem následovně zamknul, a rozešel se k domu. U Belly v pokoji se opět svítilo, tudíž ještě nespala a vsadím se, že poslouchá buď hudbu nebo čte. Tedy pokud se tomu vůbec dá říkat čtení...

Z pod rohožky jsem si vzal klíč a odemknul si. Opatrně jsem vešel dovnitř a klíč položil na botník. Rozsvítil jsem si na schodech a opatrně se rozešel k Belle do pokoje. Musel jsem uznat, že jsem byl nervózní. A celkem dost. Jenže potřebuju s Bellou promluvit a profackovat jí, aby se už konečně vzpamatovala.

Zaklepal jsem na dveře jejího pokoje. "Dejte mi pokoj!" Zakřičela Bella a já se zarazil. Evidentně neví, že její rodiče zmizeli z baráku. Zajímavé. Proto jsem znovu zaklepal a rozhodl se jí takhle vyprovokovat. Jenže ani po pátém klepání nereagovala. Zaskřípal jsem zuby a rozhodl se, že tam vtrhnu, ať se jí to líbí nebo ne. "Řekla jsem, abyste mě nechali!"

"Nechali, vy  nechali je množné číslo, Isabelo. A... já tu kromě sebe a tebe nikoho jiného nevidím." Řekl jsem s naprosto chladným klidem a Bella v tu ráno vyletěla z postele, přičemž se jí povedlo narazit i do nočního stolku a z jejích úst vyšlo 'do prdele'. Musel jsem se uchechtnout, ale ihned jsem si dal ruku před pusu a snažil se uklidnit.

"Co tu děláš?"

"Navštívit tě?" Řekl jsem řečnicky a s velkou dávkou sarkasmu. Bella se zamračila, díky čemuž se jí nad nosíkem udělala vráska. Roztomilá vráska. "A nebuď tak naštvaná, bublino. Přišel jsem tě vrátit zpátky k životu." Řekl jsem hravě.

"Táhni k čertu, Tomlinsone. Za všechno můžeš ty!" Au.

"A co?"

"Že mě Niall opustil! Já ho měla ráda, ty demente! A kvůli tobě a mě odjel zpátky do Irska! Dal mi košem a vymazal mě ze svého života!"

"Jenže kdo mohl vědět, že mu přelétne přes nos?" Řekl jsem zmateně a chtěl se ihned bránit, jenže jsem si zároveň chtěl držet i ustup. Nechci ji ublížit.

"Vypadni, Louisi."

"Proč?"

"Protože tě nenávidím! Přišla jsem o posledního chlapa, který mě zná celý život! Přišla jsem o Paula a teď i o Nialla! A všechno je to tvoje chyba!"

"Paula do toho netahej. On do toho teď nepatří..."

"Táhni do prdele! Nechci s tebou už nic mít společného!"

"Já ale jo, jelikož tě miluju a vím, že miluješ i ty mě. Niall se časem vzpamatuje a budete zase přátelé."

"Ne." Špitla a po tváři ji začaly téct slzy. "My už nikdy nic nebudeme. Ztratila jsem ho. A to kvůli tobě." Řekla a hlas se jí ke konci zlomil. Byla zlomená.

"Bell..." Přešel jsem opatrně k ní, a když Bell vycítila mou přítomnost, krok ustoupila, ale já ji chytil za obě tváře a začal se dívat do jejích čokoládových očí, které mě neviděly, ale já je i přesto zbožňoval. "Mrzí mě to. Opravdu. Ale nemůžeš být na věky zalezlá v pokoji a odmítat cokoliv. Vypadáš hrozně. Vsadím se, že s postelí ztuha vážíš třicet kilo."

"Dej mi pokoj." Špitla potichu a chtěla ustoupit, ale já jí to nedovolil. Ne teď.

"Nedám."

"Co tedy chceš, abys mi ho dal?"

"Pusu." Řekl jsem bez zaváhání a palcem jí setřel slzy z tváří. Poté jsem se znovu na ní podíval a čekal na její souhlas. Když po chvilce přikývla, opatrně jsem se k ní naklonil a ještě předtím, než jsem ji políbil, dýchnul jsem na ní a ona jako na povel pootevřela svoje rty. Přitiskl jsem na ní ty své a letmo ji políbil. Bell potichu zavzdychala a já spojil naše rty úplně. "Chyběla jsi mi."

"Ty mě taky. Ale stejně tě nenávidím." Špitla potichu do mých rtů a já si jí k sobě přitáhnul blíž.

"Neboj. Zlepší se to. Slibuju." Řekl jsem a pohladil jí po vlasech. Bell přikývla a poté se vrhla na moje rty.