TA SLEPÁ ✔️

34. díl - Hádka, ignorování a Amerika

„Proč si na něj byla tak hnusná? Snaží se žít nový život," promluvil Niall v autě, zatímco mě vezl domů. Celou cestu bylo ticho a teď, když to ticho přerušil, přála jsem si, aby zase byl zticha. Proto jsem neodpovídala. „Jsi na mě naštvaná?" Tentokrát jsem zakroutila záporně hlavou. „Tak proč mu nechceš dát další šanci?" nedal si pokoj. A já popravdě nevěděla, co mám odpovědět.
„Protože mu nevěřím," řekla jsem jednoduše a odmítala se s ním už jakkoliv bavit. „A už, prosím, mlč. Nemám na to náladu," řekla jsem podrážděně, zavrtěla se a poté si opřela hlavu o okýnko. Když jsme asi o pět minut později zastavili, Niall mi pomohl vystoupit a zavedl mě ke dveřím. Poté zazvonil a čekal, až nám moje mamka otevře, protože já si klíče ráno zapomněla vzít.
„Bell, já-,"
„Nialle, chápu, že ti oblbnul mozek, ale já mu nevěřím. A nechci, abys mu to opouštěl i ty. Vždyť tě bil. Bil i Paula. On si nezaslouží šanci," řekla jsem a stiskla mu ruku. „Držme se od něj dál," řekla jsem a Niall si vzdychnul. Povolil stisk a moje ruce volně spadly podél těla.
„Já mu šanci dám, Bell. A bude mi jedno, že na mě budeš naštvaná," cože?! Co to mele?! Jemu vážně hráblo!
„Ni-,"
„Už musím. Čau," řekl a poté jsem slyšela jeho kroky, které se vzdalují. V tu chvíli mi otevřela i mamka a pustila mě dovnitř. Ihned jsem šla k sobě do pokoje a chtěla si lehnout na postel, ale... spadla jsem asi metr od ní dál a pokojem se rozezněla ozvěna mého pádu. A pravděpodobně musela jít slyšet až do kuchyně, protože máma se během pár vteřin přiřítila do pokoje s větou, co se děje.
„Jsi v pohodě?"
„Jo," zakňučela jsem bolestí a mamka mi pomohla vstát. V tu chvíli jsem se rozbrečela a mamka mně objala.
„Co se stalo, zlatíčko?" Zeptala se mně a začala mně hladit po zádech. Ale já jí neodpověděla. Jenom jsem brečela a brečela.
Zbytek pracovního týdne se mi Niall vyhýbal. Naštěstí se mnou byla Jessica, která nemohla uvěřit tomu, že Niall se opravdu kamarádí s Tomlinsonem a byla stejně naštvaná jako já. Ani jedna z nás se s s Niallem nebavila a on se nebavil s námi. Bála jsem se, že je mezi námi konec, ale nic mi neřekl, takže to byla na jednu stranu úleva. Ale pokud se budeme takhle ignorovat ještě týden, tak mu košem dám. Protože tohle není vztah, který chci mít. Vsadím se, že i Paul by byl naštvaný, kdyby tu teď byl.

* * *

Dneska mně po škole vyzvedla mamka, protože jsme jely k doktorovi Smith. Byla jsem docela nervózní, co na nás vybafne, ale už jsem se zároveň i těšila, až mi řekne termín operace. V čekárně jsme čekaly asi čtvrt hodiny, ale poté nás vyzvala sestřička do ordinace.
„Dobrý den, pane doktore," řekla jsem s úsměvem.
„Ahoj Bello, posaďte se," řekl a mamka mi pomohla se posadit do křesla. „Tak, jak se máš?" Zeptal se a já podle hlasu usoudila, že sedí naproti mně. Moje noha lehce kopla do nohy konferenčního stolku. Takže nás dělil stolek...
„Mám se skvěle. Děkuji za optání. A vy, pane doktore?"
„Jelikož mám pro vás skvělé informace, tak se mám i já dobře," řekl a já se pousmála. Mamka mi stiskla ruku.
„Tak mi tu dobrou zprávu řekněte, pane doktore," řekla jsem a už byla celá nedočkavá, co mi pan doktor Smith řekne.
„Už za měsíc poletíš, společně s tvojí mamkou, do Ameriky a budeš moci podstoupit operaci,"
„Jako fakt?" Řekla jsem nadšeně. „Už za měsíc?"
„Ano. Bohužel, ale letenku si budete muset zaplatit," řekl a já otočila hlavu směrem k mamce, která seděla vedle mě.
„Máme na to, mami?" Špitla jsem potichu a bylo mi jedno, že nás doktor slyší. Vím moc dobře, že mamka splácí dluhy ještě po Paulovi a zároveň splácíme i dům. Takže sotva máme i na jídlo, ale mamka je bojovnice a hlady nejsme.
„To nějak uděláme, holčičko," řekla a pohladila mně po dlani. Otočila jsem hlavu zpátky k doktorovi.
„Dobře a přesnější termín?"
„Ten se ještě přesněji neví. Doteď se s kolegou domlouváme, ale do příštího pátku bych ho už měl vědět a vaší mamce ihned zavolám,"
„Dobře," řekla tentokrát mamka. „A budete dneska dělat Belle nějaké testy nebo už můžeme jít?"
„Už můžete odejít. Testy jsme dělaly minule a myslím, že za měsíc si jich užije dost," řekl a mamka se zvedla. Zvedla jsem se taktéž a natáhla ruku na potřesení našich pravicí. „Měj se, Bell, krásně,"
„Děkuji. Vy také, pane doktore," řekla jsem s úsměvem a mamka mně opět chytla za ruku a vyvedla z ordinace.
„Tak, co kdybychom to oslavili italskou restaurací?" Zeptala se mamka, když jsme byly už ve výtahu, který nás svezl do přízemí.
„Beru!" Řekla jsem nadšeně.