TA SLEPÁ ✔️

1. díl - Pondělí

Probudila jsem se jako každé ráno v sedm. Pondělí. Opět pondělí! Proč ty víkendy utíkají, tak rychle? Člověk celý den prosedí na zahradě a čte si knížku, když najednou potom přijde vaše máma a řekne vám: "Bello, je večere!"
Nesnáším to! A hlavně nesnáším školu. Mám jedničky, takže si nemám proč stěžovat, ale problém mi tam dělá jenom a jenom jedna osoba: Louis Tomlinson. Stačí už slyšet z dálky jeho hlas a chci utéct. Ale kam může slepý člověk utéct?! Nám jenom zbývá stát a modlit se, aby si nás nevšimnul.

"Bello! Snídaně!" Zakřičela máma a já si sedla na kraj postele. Začala jsem hledat svojí hůlku, kterou jsem si položila vedle své postele, ale zase jsem jí nemohla najít. Proto jsem si klekla na zem a po pár sekundách jí našla. Zase mi spadla! Agr! Pomalu jsem se opět zvedla a šla pomalu ke dveřím do koupelny. Když máma zjistila, že chci chodit do školy, každé ráno stála u mých dveří a chtěla mi pomáhat. Ještě víc než normálně, proto jsem jí asi po měsíci řekla, ať toho nechá, že to zvládnu sama. Nesnáším ten pocit, když se mamka o mně stará jako o dvouleté dítě. Nesnáším.

Objevila jsem se v koupelně. Přeci jen, člověk už skoro po dvaceti letech zjistí sám, kolik kroků vedou od jeho pokoje do koupelny, takže jsem ani nemusela hádat. Napočítala jsem osm kroků k záchodu. A od záchodů pět kroků k umyvadlu. Provedla jsem ranní hygienu a poté zavolala na mamku, že chci rybí cop. Na ten si už bohužel musím zavolat pomoc. Ale snažím se...

Nedávno se mi mamka smála, že jsem si místo saka, které ráda nosím do školy, vzala podzimní bundu. Ano, je rozdíl mezi sakem a bundou, ale v ten moment jsem si to ani neuvědomila. Prostě jsem měla v hlavě dáno, že sako mám na prvním ramínku, ale bohužel mi ho mamka dala na druhé. Takže to byl docela trapas, ale nic si z toho extra nedělám.

Když mamka zastavila před školou, chtěla vystoupit s tím, že mi pomůže ven, ale já jí řekla, že se o sebe postarám sama. Když jsem z auta vylezla, cítila jsem vedle sebe voňavku, kterou jsem dala Niallovi k Vánocům. "Ahoj Nialle," řekla jsem a šla pomalu ke škole. V duchu jsem si počítala kroky, které už jsem měla taky nacvičené.

"Ahoj. Ty Bell... Omlouvám se za ten pátek," řekl a já na jeho hlase poznala, že je smutnej. Nemám ráda, když je Niall smutnej. Je to takový můj Irský trpaslík, který se směje i každé kravině. "Odpustíš mi?" Zeptal se a hned na to řekl: "Bacha, schod!"

"Já vím," odpověděla jsem mu na jeho upozornění a zvedla víc nohu, abych náhodou nezakopla. "Moje hůlka není blbá," dodala jsem a zasmála se.

"A k tamtomu nic neřekneš? Nechceš mi to odpustit?"

"Jako bys mě, Nialle, neznal," řekla jsem se smíchem. "To víš, že ti odpustím, ty pako," řeknu se smíchem.

"Uf! Tak to se mi ulevilo," řekl Niall a já se musela pousmát. "Jsme u tvé skřínky," řekl a pomalu mě otočil tak, že už stačilo dát kód mé skřínky.

"Ni, prosím..." zašeptám k němu směrem potichu.

"Provedu, madam," řekl rovnou a po chvilce už mi otevřel skřínku. "První hodinu máme Matematiku, že?" Přikývla jsem a Niall mi vyndal sešity. "Nechceš po tréninku na Paulovo hrob?" Zeptal se a já trochu zkameněla. Přeci jen jsem něco o víkendu dělala - v sobotu. Byla celý den na Paulovo hrobě a četla si. Je to jediné místo, kde ho opět cítím. Kde vím, že je se mnou. Jinak si připadám opuštěná a sama.

"Klidně," vydala jsem ze sebe a Niall zabouchnul skřínku.

"Dobře, tak v půl pátý? Šlo by?" Přikývla jsem. "A potom by jsme zašli do pizzerie."

"To by bylo fajn," přikývla jsem. "A vyzvedneš mě nebo mám čekat v knihovně?"

"V kolik končíš?" Opět se zeptal.

Horane, přestaň se mě ptát! "V půl třetí,"

"Tak normálně jeť domů. Já tě potom vyzvednu,"

"Dobře," usměju se a ozve se první zvonění. "Jdeme?" Řeknu a s Niallem jsme šli pomalu do naší učebny matematiky.

* * *

"Mami?!" Zakřičela jsem přes zavřené dveře a mezitím si otevřela svojí skříň. Mamka byla do pár sekund u mě, celá zadýchaná.

"Co se děje?" Zeptala se.

"Potřebuju pomoc vybrat nějaké oblečení," řekla jsem a podle kroků jsem usoudila, že mamka šla ke mně. Po pár sekundách jsem jí cítila vedle sebe.

"Ty někam jdeš?" Zeptala se.

"Jo," přikývnu. "S Niallem."

"Vy se zase kamarádíte?"

"Jsme přátelé celou dobu, mami," dostala jsem ze sebe otráveně. Přeci jen jsem si v pátek trochu ztěžovala, ale tak občas se stane, že se kamarádi pohádají. Nebo ne? "Prosím. Třeba ty šaty s květinovým vzorem. Nebo ty námořnický,"

"A kam jdete? Rande?" Zeptala se a zasmála se. Miluju její smích. Škoda, že ho nevidím. Vůbec ani nevím, jak moje mamka vypadá. Jak vypadám já, jak Niall... Jak vypadal můj bratr Paul... Poslední dobou mě to začíná štvát.

"Ne, není to žádný rande," řekla jsem. "A navlníš mi, prosím, vlasy? Plus nějaký líčení a tak," řekla jsem a mamka se rozesmála ještě víc.

"Kdyby to nebylo rande, tak se takhle neoblíkáš,"

"Mami," dostanu ze sebe otráveně. "Přestaň mít komentáře a vyndej mi ty podělané šaty,"

"Okey. Tak se nečerti," řekla se smíchem a začala se hrabat pravděpodobně v mém šatníku. Ale beztak jsem tušila, že si myslí něco jiného.