TA SLEPÁ ✔️

39. díl - Rozhovor s otcem

Mamka se objevila asi po hodině.

"Kde jsi byla?!" Zakřičela jsem na ní naštvaně, ale místo mamky promluvil někdo jiný.

"Měli by jsme si promluvit. Ty, já a Jess," řekl a já poznala hlas... táty.

"A vy tu děláte co?!" Zavrčela jsem naštvaně.

"Zlatíčko, uklidni se. Já... Já nevěděla, že tu Matt pracuje. Teď, když o něm víš, tak si musíme promluvit,"

"Nechci," řekla jsem a chtěla se otočit, jenže jsem narazila do mužské hrudi.

"To není otázka, to je rozkaz Isabelo!" Řekla máma a vzala mě za ruku. Dotáhla mě ke gauči na který mě posadila. Dala jsem si nohu přes nohu a spojila ruce.

"Tak mluvte," řekla jsem podrážděně. Vůbec mě to nezajímalo a chtěla jsem se mámě omluvit. Místo toho to vidím na další hádku. Ať už s tátou nebo s mámou.

"Ehm..." odkašlal si táta. Sakra, i v myšlenkách se mi to blbě říká. Táta. Táta. Nikdy jsem žádného neměla a ani v tuto chvíli o to nestojím. Je to jako v nějakém podělaném nezajímavém filmu či knížce, kdy hlavní postava zjistí, že má druhého rodiče. Takový příběhy nenávidím! A teď to mám v realitě. Tenhle život fakt je k hovnu! "Nejdřív... Rád tě poznávám, Bell. Jsi celá po mamince a po mně máš bradu a oči," řekl a zasmál se. Já se jenom zamračila. "Už jsem to říkal i Jess v autě, ehm... nevěděl jsem o tobě,"

"To ti mám věřit?" Odfrkla jsem si a ironicky se zasmála. "Měl jsi Paula a na toho jsi se taky vysral!" Zvýšila jsem naštvaně hlas. "Máma na nás byla celé ty roky sama! Neměli jsme skoro co jíst a ty si válíš šunky v ordinaci v New Yorku, mimochodem! To vás tu blbě platí nebo co?! Neznáš alimenty?!" Křičela jsem a divila se, že vůbec tohle vypouštím z pusy. Spíš jsem to asi pochytila od Paula. Taky takhle vždycky mluvil. Kdyby tu teď byl, tak by mu vrazil i pěstí. A bylo by mu jedno, že to je jeho fotr.

"Bell, uklidni se," řekla máma vedle mě a chtěla mě chytit za ruku, ale já jí škubla. "Já po něm alimenty nikdy nechtěla. A o tobě jsem mu neřekla z toho důvodu, že odjel bez toho, aniž by mi něco řekl," řekla mamka a její hlas sklesl. Neměla daleko k pláči.

"Proč jsi odjel bez rozloučení?!" Zeptala jsem se ho přísněji, ale už jsem nekřičela, což měl na jednu stranu kliku, protože krev se ve mně opravdu vařila.

"Nechtěl jsem se loučit. Nenávidím loučení a hlavně by mě Paul nepustil,"

"Paul byl malej. Potřeboval otce, to je logický," mluvila jsem jako nějaká zkušená psychiatrička, ale byla to pravda. I já potřebovala tátu a neměla jsem ho.

"Mrzí mě to, Bell. A mrzí mě, že nevidíš," zašeptal táta a já se kousla do dolního rtu. "A... na tu operaci není stále pozdě. Poradu jsme sice prošvihli, ale můžu to stále nějak domluvit," řekl táta a mně na malou chvíli zasvítilo světélko naděje, ale já už věděla své.

"Já už nestojím o zrak," řekla jsem a zvedla se, díky čemuž jsem se hned bouchla kolenem do rohu stolku. Sykla jsem bolestí a znovu si sedla, zatímco jsem si dlaní přejížděla po bolavém koleni.

"Zlatíčko," natáhla se ke mně máma a pohladila mně po vlasech. "O čem to mluvíš? Vždyť nic jiného si nepřeješ," řekla mamka a já se rozbrečela.

"Nemám na to. Necítím se na to," řekla jsem a mamka mně objala. "Mrzí mě to, mami,"

"Pššš..." hladila mě po zádech.

"Asi... Asi bych měl jít. Snad se ještě uvidíme," řekl táta a později se zaklaply dveře.

"Mami... Proč není tenhle život normální?"

"Bell... Jseš si vážně jistá, že tu operaci nechceš podstoupit?" Zeptala se mamka, aniž by mi na mojí otázku odpověděla.

"Asi jo," špitla jsem potichu. "Bojím se mami. Znáš ten jeden film, jak ten chlap tu operaci taky podstoupil, měl ty brýle a-,"

"Bell... Je jiná doba," řekla mamka a vzdychla si. "Přeci jsme sem neletěly zbytečně. Bell, popřemýšlej o tom, ano?" Zeptala se a pohladila mě po vlasech. Přikývla jsem. "Dobře. Jdu objednat něco k obědu," řekla, dala mi pusu na čelo a šla volat na informace, jestli tu není poblíž nějaká restaurace, která vozí jídlo až pod nos.

NIALL VIEW

Bylo kolem čtvrté odpoledne a mně zazvonil mobil. Podíval jsem se na displej. Tommo.

"Čau brácho," pozdravil jsem ho a sednul si na židli u stolu, zatímco jsem sledoval Belly fotku na stole.

"Nazdar. Dneska je mejdan a my tam jdeme," řekl a radostně vykřikl.

"Kdo má mejdan?" Zeptal jsem se a snažil se znít nadšeně. Na jednu stranu jsem se mu chtěl dneska na nějaký mejdlo vysrat, ale tak... nenechám kámoše ve štychu, ne?

"Robert Moon. Chodil k nám na střední před dvěma lety,"

"Vím koho myslíš," řekl jsem se a poškrábal se na bradě. "V kolik?"

"V sedm. Jdeme?"

"Jo," řekl jsem a protočil očima.

"Super! Tak v sedm. Nazdar!"

"Čau," řekl jsem a mobil dal na stůl. Vzdychnul jsem si a hodil si nohy na stůl.

* * *

"Čau," pozdravil jsem se s Louisem a poplácali si na zádech.

"Nazdar. Jsou tu dneska super kosti. Jdeme balit!" Vykřikl a já z jeho úst už cítil alkohol. Neříkal náhodou v sedm? To už se ožral?

"Mám Bellu, neblbni," zasmál jsem se, ale jakmile začal do mně lít alkohol, vymklo se to kontrole.