TA SLEPÁ ✔️

9. díl - Po zápase

"Vyhráli jsme! Jóóó!" Křičeli kluci na celou hospodu, která byla kousek od fotbalového hřiště. Já seděla u jednoho stolu, blízko vchodu a poslouchala tu samou radost a křik fotbalistů.

"Čau slepoune," slyšela jsem vedle sebe irský přízvuk. Niall.

"Čau debile. Jak je?" Oplatila jsem mu pozdrav a ušklíbla se.

"Haha! Dal jsem dva góly," zaradoval se a já se pousmála. "Jo a tady máš Sprite," řekl, vzal moje dlaně a přiložil mi je na skleničku.

"Jak mám vědět, že je to skutečně Sprite?" Poškádlila jsem ho a ušklíbla se.

"Tak se napij, slečno nafrněná,"

"Já nejsem nafrněná," nafoukla jsem uraženě tváře.

"Tak se napij a nemel," řekl a já se napila. Tedy nejdřív jsem si k tomu přičuchla a potom se napila. Mlaskla jsem. "Tak?"

"Měl jsi pravdu. Je to Sprite," zasmála jsem se a položila sklenici na stůl. "Proč neslavíš? Nebo proč spíš nejsi s těmi debili?"

"Protože to jsou debilové?"

"Najednou," pronesla jsem ironicky. "Tomlinson tě poslal na hřiště. Měl bys oslavovat, ne?"

"Jo, ale jenom kvůli tomu, že si Styles vymknul kotník,"

"Mohl tam poslat někoho jiného," namítla jsem naštvaně. Se mnou se hošánek hádat nebude! To, tedy ne! "A nehádej se se mnou. Snad jsi mu alespoň poděkoval,"

"Ne, nepoděkoval, mami," řekl a na hlase jsem mu už poznala, že ho pěkně vytáčím.

"Okey. Už mlčím," řekla jsem a pomalu se zvedla. "Asi bych už měla jít. Měj se," řekla jsem. Oblékla jsem si svůj svetřík a pomalu odešla z hospody, což mi asi trochu déle trvalo, ale když jsem se dostala na čerství vzduch, vydechla jsem. Přeci jen pach kouře a křik mi nedělá moc dobře. Už jenom z toho důvodu, že čich se mi kvůli mému nevidění docela hodí a sluch totéž. Nepotřebuju být k odepsaní celá! To už asi rovnou skočím z mostu.

"Bell," slyším kousek od sebe hlas a rychlí kroky, díky čemuž jsem usoudila, že ta osoba musela běžet.

"Kdo to je?" Zeptala jsem se, protože z té dálky jsem přeci jen ten hlas nepoznala, a v ruce už dávno držela svůj mobil, na který jsem chtěla zavolat své mamce. Stačí stisknout jenom číslo jedna aneb ano, můj mobil je cihla. Dotykáč by mi byl k ničemu.

"Louis," řekl Louis a já přikývla.

"Věřím ti," řekla jsem se smíchem. "Držím jedničku?" Zeptala jsem se a ukázala mu svůj mobil.

"Držíš pětku," řekl a pomohl mi dát prst na jedničku. "Už můžeš,"

"Děkuju. Ještě si zavolám. Minutku," řekla jsem a stiskla jedničku. Mobil jsem si dala k uchu. "Mami? Dojedeš pro mě, prosím?... A kde seš?... Aha. Tak já někomu řeknu... Jo, v pohodě, nevadí... Ahoj." Řekla jsem a mamka zavěsila. Mobil jsem si dala do kapsy svého svetříku. "Děkuju Louisi," řekla jsem potichu a měla jsem to namíření pomalu domů.

"Ty Bell?" Zakřičel na mě Louis.

"Ano?" Zastavila jsem se.

"Jdeš směrem na hřiště," řekl Loui a začal se smát. "Já tě odvezu domu," řekl a už stál vedle mě. "Protože jseš jinak schopná dojít do Česka," řekl se smíchem.

"Haha. Hlavně, že se bavíš," řekla jsem se smíchem a Louis mě chytil za ruku. Trochu jsem se lekla, ale nic jsem nenamítala. Dali jsme se pomalu do kroku a já v tuto chvíli opět věřila Louisovi, že jsem ve správných rukou. Věřím mu.

* * *

"Jsme tu," řekl Louis, když už jsme byli na verandě mého domu.

"Díky," řekla jsem a vzala si klíčky. Pomalu jsem je dala do zámku, což mi zase trvalo sto let, ale nakonec jsem si přeci jen odemkla. "Jo a," otočila jsem se na Louise. I přesto, že možná stál vedle mě. Nevím. "Gratuluju k vítězství. Škoda, že jsem to neviděla," řekla jsem a pousmála se.

"Děkuju. Niall je ve fotbale vážně dobrý,"

"Jo, to je. Učil se od toho nejlepšího," souhlasila jsem.

"Od Paula?" Zeptal se a já přikývla. "Paul byl skvělý. Možná jsem se k němu nechoval férově, ale byl to vážně skvělý kluk. I mě v týmu občas chybí,"

"Děkuju," zašeptala jsem potichu. "Měj se a... ještě jednou díky za odvoz. Máš to u mě," řekla jsem a zabouchla se. Vydechla jsem a klíčky dala na věšák, který byl vedle dveří. Poté jsem pomocí počítání kroků došla k sobě do pokoje a z nočního stolku si vzala svojí oblíbenou knížku a začala číst.

LOUIS VIEW

Když jsem Bellu odvezl domů, začal jsem přemýšlet, co se to se mnou poslední dobou děje. Včera jsem k ní byl milý a dneska jsem jí dokonce odvezl domů. Měl bych se nad sebou asi vážně zamyslet. Vůbec se nepoznávám. Ale ta holka... mě ovládá. Každý její pohled (a i přesto, že je slepá) ve mně vyvolává divný pocit, který jsem ještě nikdy necítil. Ale určitě na mě něco leze... Nic jiného v tom nevidím. Vrátil jsem se zpátky na fotbalové hřiště, do hospody, a rozhodl se, že s kluky doslavíme naše vítězství, které stejně bylo zřejmé už od začátku hry.

Pozn. autora:
Hola! Hola!
Tak jsem se nakonec dohrabala ke psaní, protože jsem se celý den jenom učila. A jak jste si i mohli všimnout, změnila jsem novou iconu, protože tamta se mi moc nelíbila :D Popravdě, já na Wattpad nikdy icony nedělala, tak se je teprve učím... Tak snad se alespoň trochu líbí :) A snad se vám líbí i tento díl :) Popřípadě budu ráda za komentář nebo voite :)
Mějte se krásně a užijte si zbytek neděle. CarolStyles15