Martin a já

Nemůžeme být spolu...

Otevřela jsem krabičku a opět jsem začala brečet, ale ne štěstím, ale smutkem.
V krabičce byla naše společná fotka s Vláďou když jsme se objímali. A byl u toho i papírek...
Milá Týno, když jsi ke mě přijela tak už jsem věděl že tě miluju, ale teď jsem si uvědomil že ti nebyl dobrý nápad. Bez tebe jsem jako kdybych byl uvnitř prázdný, ale nechci ti ublížit...
To co se stalo s tou holkou stim nemá nic společného. Nejsem pro tebe ten pravý protože já jsem ten špatný.
Nemůžeme být spolu abych ti neublížil... moc jsem tě miloval a budu tě milovat pořád.... promiň...

Nechala jsem slzy volně stékat po mé tváři. Zůstala jsem tam dlouho a pak jsem si vedle sebe vzala trn nejostřejší kámen. Zavřela jsem oči a napřáhla jsem naproti mé hlavě ten kámen. Když v tom jsem ten kámen zahodila a šla na chatku.

Martin: Ty jsi brečela?

Já: už to tak vypadá (utřela jsem si slzu)

Martin: neboj to se srovná...

Já: ne... už nikdy..

Podala jsem mu papír a znovu jsem se rozbrečela. Martin mě objal a řekl že mu je to moc líto.

Zítra je poslední den tady a já nevím kde budu bydlet. Nebudu na to teď myslet...

Další den jsem se vzbudila a šla jsem si zaplavat. Tam jsem potkala Vláďu kterému jsem se vyhýbala. Vždy když jsem okolo něj plavala, se mi spustili slzy. Po asi hodině jsem vyšla z vody a šla jsem k lesu. Tam jsem zavřela oči a usla jsem. Cítila jsem jak mě někdo zvedá, ale já jsem měla pořád zavřené oči a moc mě to nezajímalo kdo mě má v náruči a kam mě nese.
Ten 'někdo' mě položil na postel a odešel. Otevřela jsem oči a vzbudila jsem se v Martinově chatce. Hned mi bylo jasné že to byl Vláďa. Jeho stisk, jeho jemné ruce.... "Notaaak.... Kristýno probere se!! Odkopl tě!"
Už jsem nemohla usnout jelikož jsem pořád myslela na Vláďu. Vzala jsem si ten náhrdelník co byl v té krabičce i s tím papírkem. S tím náhrdelníkem jsem se cítila strašně moc dobře, protože jsem věděla že je od Vládi....

Opět nastal večer a já jsem si sedla k vodě koukala jsem se na hladinu vody a nechala jsem aby mi slzy stékali po tváři. Po asi 20 minutách přišel Vláďa a šel si zaplavat, ale šel na druhou stranu jezírka aby se mi co nejvíc vyhnul... ale byla jsem si 100% jistá že se na mě kouká. Mě to bylo úplně jedno. Měla jsem chuť se jít zabít.
Zvedla jsem se a šla jsem k rybníku který je nedaleko udtud. V půlnoční záři jsem si sedla k vodě a pozorovala rybky... byla jsem hodně zoufalá a tak jsem přemýšlela o všemožných věcech... když v tom.... něco mi v hlavě říkalo že si přece nemůžu přestat užívat života jen kvůli Vláďovi.
Odhodlala jsem se jít vykoupat ať už je tak Vláďa a nebo ne. Převlékla jsem se a šla skočit z toho nejvyššího skokánku. Měla jsem takový pocit jakoby se na mě někdo koukal.
Ignorovala jsem to a skočila jsem šipku a úspěšně. Byla jsem ve vodě několik hodin, ale potom mi byla zima.

Další den.....
Vzbudila jsem se v Martinově chatce.
Vstala jsem, rychle jsem si zbalila a šla jsem pěšky domů. Nebyla to velká dálka. Radši jsem se ani neloučila.
Dorazila jsem domů.

Já: Petře? Vodopáde? Jsem doma

Petr: Ahoj... kde je Vláďa?

Smutně jsem se koukla na Petra a začala jsem brečet.

Petr: Vy jste se......

Jenom jsem kývla a běžela jsem nahoru do ložnice. Tam jsem zabořila hlavu do polštáře a brečela ještě víc.
O asi hodinu jsem slyšela jak volá Vláďa... slyšela jsem naprosto všechno...

Vláďa: Jsem doma

Petr: Vláďo?

Vláďa: Ano?

Petr: Ty jsi se rozešel s Týnou?...

Vláďa: J-já neměl na vybranou...

Petr: Co to sakra meleš!? Vždyť jedině s ní jsi se cítil plný energie!

Vláďa: Miluju jí, ale nechci jí ublížit...

Petr: Co!? Vždyť ty by jsi Týně nikdy neublížil!

Vláďa: jenomže ona je pravý opak mě... já jsem takový blázen a ona je tichá...

Petr: To co jsi teď řekl je pěkná hovadina! Vy dva se k sobě hodíte jako nikdo jiný... teď běž nahoru!

Vláďa: Proč?

Petr: ona kvůli tobě několik hodin brečí! Chce si něco udělat, protože prý je bez tebe bezbocná...

Vláďa: To jsem nechtěl... chci jí zpátky!

Slyšela jsem jak Vláďa jde po schodech, ale já měla hlavu pořád zabořenou do polštáře a brečel docela nahlas. Někdo potichu zaklepal na dveře a otevřel je. Trošku jsem dokázala zmírnit pláč, ale bylo to dost těžké....

Vláďa: Týno?

Já: Co chceš?!

Vláďa: Je mi to moc líto...

Já: Takže ty mě podvedeš, uděláš ze mě jenom nešťastnou holku která se chce zabít a pak mi řekneš že ti to je líto!?

Vláďa: Já tě nepodvedl.... já byl z toho Martina celý smutný a tak jsem nevěděl co dělám... jenomže my jsme protiklady.... ty jsi úplně jiná....

Já jsem nic neřekla, zvedla jsem se a odešla jsem z domu. Běžela jsem a Vláďa běžel za mnou. Doběhli jsme až k rybníku kde byla i taková lavička. Sedla jsem si na ní a za chvíli i Vláďa..........