Upíří nenávist

1. Část

Konečně sama.
Už od mala jsem žila s rodiči ve vesnici na farmě. Škola byla ve městě, které bylo pár kilometrů od mého bydliště, musela jsem jezdit autem, ale to mi nevadilo. Moji bývalí spolužáci pocházeli z města. Nejdříve byli zvědaví a vyptávali se, jak se žije na farmě. Pak si ze mě začali dělat srandu a já byla nešťastná. Rodiče se doma věčně kvůli něčemu hádali a ve škole si ze mě utahovali. Jediné místo, kde jsem se cítila uvolněně a spokojeně, bylo ve stáji. Ano, miluji koně. To, že je musím opustit, jsem obrečela, ale bylo to mé rozhodnutí. Také jsem často navštěvovala mojí babičku v každé možné chvíli. Měli jsme spolu velmi blízký vztah, byla mou oporou a svěřovala jsem se jí se svými problémy ve škole. Ona mě vždy utěšovala a říkala
"Má malá vlčice, je v tobě mnohem víc než si myslíš. Až přijde ten správný čas, zjistíš že jsi silnější než všichni tvoji spolužáci dohromady. Nebudeš tím procházet sama, já tady budu s tebou a se vším ti pomůžu. Teď tomu nejspíš nerozumíš, ale věř mi časem to pochopíš." měla pravdu, nechápala jsem to, ale vždy jsem počítala s tím, že tady pro mě bude a v ten pravý čas mi pomůže. Ať to bude cokoliv. Jednoho dne jsem se vracela z projížďky s mým koněm Bláteníkem a po příchodu domu mi bylo jasné, že se něco stalo. Máma seděla v křesle a přes celí dům byl slyšet její pláč a vzlyky. Táta mi vysvětlil co se stalo.
Babička zemřela. Našli ji v lese, někdo ji vytrhl srdce z těla a policie se snaží pátrat po vrahovi, ale nemají žádné stopy. Po tátových slovech se mi zhroutil celí svět.
To nemůže být pravda!
Babička nemůže být mrtvá, byla jediný člověk který mi vždy rozuměl.
Jediná u koho jsem se cítila v bezpečí. Jak někdo mohl něco takového udělat? Tak strašná smrt, navíc to byla starší paní. Podle policie ten dotyčný nepoužil ani žádný nůž, ale udělal to rukou. To přece nemůže být ani možné aby byl někdo takhle silný? Samozřejmě, ten případ nevyřešili a během dvou měsíců byl uzavřený. Policie neměla žádné podezřelé, ani žádné stopy, jakoby byl vrah duch. Po jejím pohřbu jsme šli za notářem, který nám sdělil velmi překvapující zprávu, že její byt který vlastnila dědím já. Dokonce už byl převedený na mě a já se mohla už jen nastěhovat. Moc dlouho jsem o tom neuvažovala a za nedlouho se stěhovala. Věřila jsem že pokud budu v jejím bytě bude mi stále na blízku. Potom co jsem si vybalila věci nasála jsem vzduch do plic a cítila stále její vůni, která byla jako dřevo a levandule. Konečně jsem se cítila doopravdy jako doma a bylo jasné že to bylo nejlepší rozhodnutí mého života.
Z mého přemýšlení mě probral budík.
Vstala jsem a vydala se do kuchyně, abych si udělala kafe. Bez toho se nehnu. Po tom, co jsem se nasnídala, sbalila si věci do školy a vyrazila. Doufám, že se první den vydaří.
Před školou jsem se hluboce nadechla a vydechla, pak vstoupila do děsivé budovy.
První den mně všichni museli mít za idiota, koukám po dveřích a hledám ty jediné, kde je velkým výrazným písmem napsáno ředitelna. Jenže takové štěstí já nemám a tyhle dveře nenajdu, aspoň ne sama. A opravdu najednou se zamnou ozval příjemný dívčí hlas

"Ahoj, potřebuješ pomoct?,, S radostí se otočím. Přede mnou stojí holka, skoro stejně vysoká jako já, takže tak do 170 centimetrů, rovné hnědé vlasy, a oříškově hnědé oči, její pleť byla bílá jako nikdy nepocítila teplý paprsek slunce.

„Ahoj, hledám ředitelnu. Jsem tu nová, totálně se tady ztrácím a už jsem zoufalá." usmála jsem se, doufám, že se na mě nevykašle. Vždyť se mě sama zeptala jestli nepotřebuji pomoct, tak by bylo divné kdyby se na mě vykašlala, ale všechno je možné.

„Dobře, zavedu tě tam. Jinak já se jmenuji Vanesa a ty?" Řekla a vydala se úplně opačnou stranou než jsem měla v plánu jít.
Okey.
Začínám být ráda, že jsem jí potkala, protože bych se tu jinak ztratila.

"Já jsem Julie. A jsem vážně ráda, že jsi mě oslovila asi bych tu jinak bloudila celí den." Řekla jsem se smíchem a ona se ke mě přidala. Zatím dnešní den začíná skvěle. Vanesa vypadá opravdu mile, tuším, že z nás budou velké kamarádky. Ona se jen rozzáří jako sluníčko.

"A odkud jsi? Neřekla bych že odsud to bych si tě pamatovala.,,  zeptala se a zvědavě na mě pohlédla. Páni, tohle je docela velké město, přece není možné aby si všechny pamatovala.

"Já jsem z Townshiru, je to asi dvě hodiny odsud. Malá vesnička asi s dvěstě obyvateli.,, potěšeně jsem se usmála. Věřím že se mi bude stýskat. Milovala jsem to tam tu pohodu, vstřícnost a laskavost lidí. Jenže to město hned vedle bylo plné jedu. Vzpomínky mě pořád pronásledovali a mou strategií byl útěk. Možná mi to moc nepomůže, ale věřím že tady mě čeká lepší budoucnost.

"Juu. Miluju tyhle malebná malinká městečka. V jednom takovém jsem také vyrostla. Pak se budeme muset domluvit a pojedeme tam na výlet. Proč jste se odtamtud stěhovali sem?,, zeptala se nechápavě. Jako bych ji řekla že jsem vyhrála miliardu ale nechala to všechno charitě. 

"Jsem tu jen já. Rodiče zůstali doma musí se starat o farmu., řekla jsem s úsměvem. Přišlo mi vtipné jak nechápala proč jsem odešla. Sama to občas nechápu ale prostě to jinak nešlo. Musela jsem pryč když se naskytla možnost. Chvílemi mi přišlo jako by to babička tušila, že se něco takového stane. Kdo si nechá v 65 letech napsat závěť když v životě neměl snad ani rýmu. Leda že by po ní někdo šel, ale kdo? Byla to stará paní která nikdy nikomu neublížila a její největší zábava byla pletení. Ačkoliv jsem nikdy nepochopila proč některé jehlice byli dřevěné. Ve výsledku to prostě byla neškodná paní.
Jako by tušila, že tady nebudu jen tak a nahodila smutný obličej.

"Co se stalo? Klidně mi to řekni. Taky jsem si zažila těžké časy, takže to pochopím.,, řekla a konejšivě se na mě usmála. Nevím proč ale přišlo mi že mě vážně pochopí. Z hluboka jsem se nadechla. Bude to poprvé co o tom s někým budu mluvit. Je to pro mě velice citlivé téma. Nemyslím to s babičkou ale ty okolnosti co mě dohnali k tomu se odstěhovat. Nadechla jsem se a zase vydechla.
Ne, nemůžu říkat své osobní záležitosti cizímu člověku.

"Šikana. Jezdila jsem sem za babičkou a svěřovala se jí s problémy. Bohužel před několika měsíci babičku zabili. Vůbec to nechápu, nikdy nic nikomu neudělala. Našli jí v lese, někdo jí vytrhl srdce z hrudi.,, řekla jsem smutně a v očích mě pálili slzy.
Vanessa se prudce zastavila a vyděšeně na mě pohlédla. V celém obličeji se jí zračilo zděšení. Trvalo to pár vteřin a pak se jí na rty vrátil úsměv. Jenže už nebyla tak uvolněná jako před chvilkou.
Koukala jsem na ní a přemýšlela jak se zeptat co se stalo. Nevšimla jsem si že jde někdo proti mě až potom co se naše těla střetla a já padala na zem.
Ze shora na mě hleděl pěkně naštvaný kluk. Jeho hnědé lehce delší vlasy mu padaly do čela a z jeho hnědých očí šlehaly naštvané blesky. Pomalu jsem se zvedla a čelila mu tváří v tvář. Co mu je? Tak jsme se srazili no a co. To já byla ta co skončila na zemi s ním ten náraz ani nehnul.
"Omlouvám se nekoukala jsem na cestu.,, špitla jsem a chtěla ho obejít. On mě ale chytl za paži a tvrdě narazil na skříňky co byli zamnou. Vyděšeně jsem na něj zírala.
"Co to děláš?! Okamžitě mě pusť!,,  křikla jsem a snažila se mu vytrhnout. Měl sakra pevný stisk.
Se zavrčením se ke mě přiblížil a toužebně pohlédl na můj krk. Co to sakra dělá? To už ve mě přetekla trpělivost.
"Tak sakra pusť mě!,, křikla jsem a vší silou ho od sebe odtrhla. Zvláštní jakmile jsem zabrala odstrčila jsem ho metr od sebe. Konečně se probral z.....nevím čeho, asi z jeho pošahané fantazie a vyděšeně pohlédl na Vanessu. Ta měla vytřeštěné očí jako by se schylovalo ke katastrofě a každou chvíli má skončit svět.
Ani se na mě nepodíval.
Ani se mi neomluvil.
Prostě odešel pryč. Co je tohle za chování?
"Co to je, sakra, za blbce? Vždyť jsem se omluvila a on mě přitlačí na skříňky? Blbec.,, nadávala jsem a Vanessa se tiše smála. Nechápu proč.

"To víš občas se chová jako idiot. Tak pojď. Už jsme tady, počkám tu a dovedu tě do třídy aby ses zase neztratila.,, mile jsem se usmála to je super aspoň tu nebudu úplně sama. A taky tu nebudu bloudit.
Ten kluk mi ležel v hlavě. Celou dobu co mi ředitelka vysvětlovala kraviny okolo školy. Neposlouchala jsem. Ten kluk byl vážně divný. Nebudu si ním kazit den až ho příště potkala zeptám se co má za problém. Venku na mě čekala Vanessa a radostně mi sdělila že máme první hodinu spolu. Byla jsem šťastná že s ní budu. Řekla mi jak to tady chodí. Řekla mi že ten kluk do kterého jsem vrazila byl Sebastian a že to nemám řešit občas má prostě každý blbou náladu.
Jistě normálně bych souhlasila, ale za tím nenávistným pohledem bylo mnohem více než jen blbí den.
Ta myšlenka mě pronásledovala celí den.
Myslím že tohle bude opravdu zajímavý rok.

Ahoj rozhodla jsem se napsat noví příběh s upíry. Ještě jsem příběh s upíry nepsala tak doufám že se bude líbit. Omlouvám se za chyby. 😄😄