Treat You Better [Harry Styles, CZ]

16.

Omlouvám se za měsíční pauzu, tenhle díl je o pár set slov delší než ostatní části, snad potěší, snad zaujme x 

-

Několik dní po tom incidentu, jsme s Harrym dělali, jako kdyby se nic nestalo. Bavili jsme se jen tak okrajově, převládala mezi námi napjatá a trapná atmosféra.

Soud se rychle blížil, každým dnes jsem cítila, jak se mi žaludek svírá více a více. Někdy jsem se až bála, že tam maličká nebude mít dost místa.

Maličká.

S tím malým zázrakem, který se mi rodil v těle, jsem se snažila vycházet, jak jen jsem mohla. Věděla jsem, že věci, které mi předtím chutnaly, už mi nechutnají a naopak ty, které se mi hnusily, pro mě teď byly vynikající. Snažila jsem se dodržovat všechny zásady zdraví, jako cvičit, držet si stres od těla, všechno. Ovšem s nadcházejícím soudem jako bych neznala nic jiného než stres.

Bylo 10. srpna, dva dny před tím velkým dnem. Ráno jako každé jiné. Seděla jsem v kuchyni a srkala z bílého hrnečku s puntíky zelený čaj. Vlasy jsem měla splácané do neupraveného drdolu, jednu ruku opřenou o kopec rostoucí mi na břiše.

„Dobré ráno." Zakřičel Harry od vstupních dveří, jako každé ráno se byl projít, možná se zastavil ve staré pekárně, kde dříve pracoval, nebo možná jen bloudil tichými ranními ulicemi.

Pokaždé, když ten hlas slyším, mě bodne u srdce. Chybí mi, i když ho mám na dosah ruky.

„Dobré ráno." Usměju se na něj, když se vynoří z chodby. Přišlo mi, jako kdyby se mu z tváře vytratil radostný výraz, když mě viděl, i když se neustále usmíval.

„Jak jste se vyspali?" Zeptal se a posadil se naproti mně. Obličej ale schovával za novinami, které si přinesl zvenčí.

„Jo, dobře. Nějaké plány na dnešek?"

„Ne, asi ani ne."

Potom nastalo dlouhé ticho. Koukala jsem na Harryho velké a krásné ruce, kterými držel noviny. Koukala jsem na čelo, jak se mu zvrásčilo, když četl něco, co se mu nelíbilo nebo snad nezdálo. Vzpomínala jsem na ty časy, kdy jsem byla náctiletá a naivně si myslela, že z nás opravdu něco bude. A kdo ví, co by bylo, kdybych tenkrát zbaběle neutekla z Londýna po té nejúžasnější noci v mém životě. Nikdy jsem k nikomu necítila to, co k Harrymu. Ani ke Calovi ne.

A o to víc mě to teď, když jsem si to uvědomovala, bolelo.

„Nechceš se jít projít?" Nadhodil najednou Harry a podíval se na mě. Jeho oči za těmi novinami vypadaly jako oči štěněte.

„Chodím ven každý den." Odpověděla jsem a upřeně se zadívala do smaragdově zelených očí, jako bych se tam snad snažila najít ten kousek Harryho, který mi tolik chyběl. Ten kousek, který mě miloval, alespoň na nějakou chvíli v celém tohle zatraceném životě, mě ten kousek jeho miloval. A já bych dala cokoliv za to, ten kousek mít teď zpátky, alespoň na chvilku.

„Myslím tím, jestli bys nechtěla se mnou se jít projít."

Zarazila jsem se.

„Samozřejmě, můžeme." Zamumlala jsem s hrnkem před pusou a nalila si do krku zelený čaj a začala kuckat.

Harry byl okamžitě za mnou a dlaní mi několikrát udeřil do zad.

„V po-pohodě." Vykuckala jsem a konečně se normálně nadechla.

O několik minut později jsme byli na cestě do parku. Byl chladnější den, sluníčko bylo za mraky a s mými vlasy si pohrával jemný vánek.

„Jak je ti?" Zeptal se Harry jemně, ruce měl v kapsách, šel volným krokem. Připadalo mi, že se veškerá trapnost a napjatost mezi námi ztratila. Alespoň na tu chvilku.

„Celkem dobře." Zalhala jsem. Vlastně tak napůl, bylo mi dobře fyzicky. Psychicky jsem prahla po tom, aby se všechno mezi námi změnilo.

Bavili jsme se o normálních věcech, nebylo to nic převratného, vlastně jsem si připadala jako na prvním rande, když se lidé baví o tom, jak se mají, co dělají a tak dále. Pomalým krokem jsme došli až do parku, kde jsme si sedli na lavičku. Slovy bych nedokázala popsat, jak dobře mi jeho přítomnost dělala, jak volně jsem se cítila a jak moc mi tohle chybělo.

„Jsem rád, že si se mnou šla." Řekl Harry klidným hlasem s pohledem upřeným někam před něj a s úsměvem na tváři.

Jen jsem zamumlala něco na znamení souhlasu a mohla na něm opět oči nechat. Působil tak pokojně, vítr mu čechral vlasy, voněl po mentolu, tak jako když jsme se viděli poprvé.

Znovu jsem se začala ztrácet ve vzpomínkách mého prvního setkání s Harrym, jak jsem do něj narazila, jak se všechny roztříštěné kousky dali zpět dohromady, jak všechno začalo dávat smysl, na ten pocit štěstí a vděčnosti a nevěřícnosti.

„Ale to víš, že můžeš!" Vyrušil mě ze vzpomínek Harryho hlas. Zamrkala jsem, abych se vrátila zpět do reality, Harry stál přede mnou s nějakou holčičkou, která vypadala až nad míru šťastně, žena stojící před nimi je fotila.

„Jak se jmenuješ, princezno?" Zeptal se jí Harry potom, co se odfotili. A tak se začali bavit, a Harry nasadil ten nejpříjemnější hlas, choval se jako se zlatým srdcem, i když on se tak chovat nemusel, on takový byl. Chvilku jsem se viděla v roli té holčičky, přemýšlela jsem o tom, jestli se Harry také někdy musel přetvařovat, když se se mnou snad bavil, jestli musel někdy skrývat strach nebo znepokojení.

Přišlo více dětí, všechny byli z dětského hřiště, které bylo součástí parku. A on se se všemi bavil, snažil se každému zodpovědět jejich otázky, ptal se jich, jak se mají, jestli je všechno v pořádku, bavil se i s jejich maminkami, nikomu neřekl ne, když ho poprosil ještě o jednu fotku nebo ještě o jedno objetí.

A v tu chvíli jsem tak nějak začala přemýšlet, že je to právě on, kterého potřebuju k tomu, abych mohla být šťastná. A i když jsem do něj bezmezně zamilovaná nějakou tu dobu došlo mi až teď, že právě on by mě perfektně doplňoval snad ve všem. Došlo mi, že on by byl skvělý otec a já na roli matky nejsem zdaleka připravená. Došlo mi, že on je jediný, koho maličká potřebuje. A že udělám cokoliv proto, aby on v životě, alespoň toho drobečka, zůstal navždy. Protože jedině Harry je schopný lásky, kterou dítě potřebuje a já nejsem schopná nebo připravená dát.