Treat You Better [Harry Styles, CZ]

6.

Rychle jsem zahrabala deník někam na dno šuplíku a zůstala sedět. Z dolního patra se znovu ozval řev.

„Pojď dolu. Hned!"

Zvedla jsem se na nohy, rozklepala se mi kolena. Neměla jsem tušení, co se děje, proč tak vyvádí.Pomalu jsem opustila ložnici a vydala se po schodech dolů.

A potom mi to došlo.

Nechala jsem dole tašku s všemi věcmi, hlavně telefonem. Cale ho držel vysoko nad hlavou a jen co mě uviděl, začal řvát.

„Kdo je ta Lucy s kterou se setkáváš?"

Vrazil mi telefon těsně před obličej, takže jsem byla schopná přečíst zprávu, která mi přišla. Byla od Harryho.

Můžeš kdykoliv přijít Ley, jsem tu vždy pro Tebe. H

„Kdo je ta tvoje Lucy?" Zařval znovu a vrazil mi facku.

„Ty děvko jedna bezcenná." Další facka.

Tváře mě pálily,oči jsem měla plné slz. Snažila jsem se natáhnout pro svůj mobil ale on se jen smál a dával ruku výš a výš.

„Co si myslíš,že dostaneš?" Zařval a přitom se smál. Zněl jako nějaký psychopat. Bála jsem se, chtěla jsem utéct pryč z domu ale také jsem chtěla svůj mobil. Chtěla jsem odpovědět Harrymu.

„Vypadni. Tohle totiž teď nedostaneš." Rozkázal mi a odstrčil mě. Jen tak takse mi podařilo srovnat rovnováhu, abych nespadla.

„Zmiz!"

Odběhla jsem naschody ale tam jsem zastavila. Chtěla jsem vědět, kam schová můjmobil. K mé smůle si ho dal do pracovní tašky. Poté se vydalsměrem ke schodům, byla jsem ve své pracovně rychlostí blesku.

Lehla jsem si nazem, kde bylo nafouknuté lehátko. Přes těch pár nocí jsem sizvykla tam spát, i když včerejší noc v Harryho náručí bylapříjemnější.

Několik minut jsemsi hledala místo jak usnout, pohodlnou pozici. Až nakonec se mi topovedlo.

Ráno mě probudilanevolnost. Zvedla jsem se a snažila se to stihnout do koupelny alezbytečně. Pozvracela jsem chodbu a šikovně se mi povedlouklouznout, takže jsem do toho všeho ještě spadla. Bylo mi podpsa, po tvářích mi tekly znovu slzy, seděla jsem na zemi,vzlykala a klepala se.

„Co tady děláš?"Zamumlal Cale. Vzbudila jsem ho, právě vycházel z ložnice.

„Co to kurva?Ukliď to." Zařval a obešel mě. Nenechal si ujít, since jenlehké, kopnutí do mého těla.

Rozbrečela jsem seještě víc a několik dalších minut seděla na studené podlaze.Poté jsem se zvedla, uklidila podlahu a vrátila se k sobě dopracovny, abych se připravila do práce. Když jsem si vybíralaoblečení došlo mi, že bych měla vyprat. Že bych možná měla iuklidit dům. Možná, že bych měla předstírat, jako kdyby se nicnedělo a žít dál.

„Co chceš?"Ozval se nechutným hlasem Cale, když jsem přišla dolů.

„Jedu do práce."Oznámila jsem mu bez toho aniž bych se na něj podívala a šlarovnou ke dveřím. Odmítala jsem jet do práce ve stejným autějako on.

„Abys potom mohlašukat někde s Harrym a nevrátit se domů?" Řekl arogantně azastoupil mi cestu. „Tak to si myslím, že nikam nejedešprincezno." Dodal se smíchem.

„Nemůžeš mězastavit. A navíc do práce musím." S pokusem o úsměv jsem hoobešla.

Chytil mě za rukua přitáhl zpět.

„Mohlo by tidojít, že mě prostě poslouchat budeš."

Škubl mi rukou,tak, aby mě to pořádně zabolelo a trhl mnou zpět do bytu apřimáčkl ke zdi.

„Ty zůstaneštady princezno." Řekl s úsměvem a dal mi pusu na čelo. Snažilajsem se mu uhnout ale chytil mě pevně pod krkem.

„Bastarde."Zalapala jsem po dechu.

„Drž hubu."Vrazil mi facku.

Potom mě pustil.Sjela jsem k zemi a zůstala sedět opřená o zeď. Bylo mi špatně,znovu na zvracení, bolelo mě břicho.

Když Caleodcházel, dal si záležet, abych viděla to, že si bere i mojeklíče, a že dům je řádně zamknutý.

Povzdechla jsem si.Bez telefonu, bez šance dostat se ven. Jedině, že bych snadskočila z okna ale zeď, která vede kolem naší zahrady.

Věděla jsem, žemám několik hodin, než se Cale vrátí. Devět a možná i víc,pokud se staví i za tou jeho děvkou.

Vyprala jsem sioblečení, přitáhla jsem si do pracovny matraci a Harryho deník.Udělala jsem si ze své pracovny celkově pokoj k přežití, pokudmám být zavřená v tomhle baráku. Už jsem se neodvažovala tomuříkat domov.

Potom, co jsem sidodělala pokoj 'k přežití' jsem otevřela notebook. Přeci jen sinajdu nějakou cestu, jak Harryho zkontaktovat.

Když se notebookzapnul, automaticky jsem dvojklikem otevřela prohlížeč. Čekalajsem, než se načte stránka googlu, abych se mohla přihlásit alemísto toho: 'Webová stránka není dostupná, prosím zkontrolujtepřipojení k síti.'

A tak jsem takudělala, zkontrolovala jsem wi-fi, z nějakého důvodu bylaodpojena. Zadala jsem heslo a snažila se připojit znovu. Chybnéheslo. Napsala jsem ho znovu, několikrát za sebou, každý pokusbyl ovšem marný, Cale si pro jistotu změnil i heslo od wi-fi a játak zůstala pro tento den, pro tuto chvíli odříznuta od světa.

Vrátil se až kvečeru. Seděla jsem dole na pohovce ale jakmile jsem slyšela, žese blíží ke dveřím, utekla jsem do své pracovny a zamkladveře. Odmítala jsem se s ním po zbytek dne bavit nebo ho jenvidět.  

Až když šel večer spát, tak jsem se odvážila vyjít. Byla jsem vděčná, že si mě potom, co přišel nevšímal. Šla jsem dolů do koupelny, nechtěla jsem nahoře zbytečně dělat jakýkoliv hluk. Umyla jsem si napuchlý obličej od slz, které mi tekly po tvářích hlavně z důvodu čtení Harryho dopisů a plakáním o tom, že nevím jak ho zkontaktovat. 

Potom jsem šla do kuchyně pro sklenici s vodou. K mému štěstí na jídelním stole ležela Caleova pracovní taška. A já věděla, že v ní je můj telefon. 

Když jsem se do ni podívala, zjistila jsem, že nejen můj telefon ale i jeho. Často si ho bral s sebou ale kdo zapomene, ten zapomene. Heslo k odemčení mobilu bylo pořád stejné, ani nevím, proč jsem si ho vzala nebo proč mě tak zaujal ale automaticky jsem otevřela textové zprávy. Ovšem, že hned na prvním místě byla ona. Tváře mi zalila horká vlna vzteku. 

V pátek tě zvu na večeři princezno. 

Ráda přijdu, miluju tě.

Bylo mi znovu na zvracení. Zahrabala jsem jeho telefon zpět do jeho tašky a začala hledat můj. Když jsem ho našla nad ničím jsem nepřemýšlela. Věděla jsem, že se může kdykoliv vzbudit a jít dolů. 

Harry, sebral mi mobil, jsem doma, moc se ti omlouvám, nevím, kdy se uvidíme. 

Když jsem zprávu odeslala, smazala jsem ji, aby v telefonu nebyli žádné záznamy a vzala si ho s sebou nahoru do svého pokojíku. 

Usnula jsem rychle. A hlavně alespoň s jednou nadějí, s mobilem pevně sevřeným v rukou.