Treat You Better [Harry Styles, CZ]

8.

Hodně štěstí v novém školním roce. Doufám, že jste všichni začali tou pravou nohou (někteří možná zítra). Prváci, nebojte se školy, nikdo nekouše. All the love <3

Omlouvám se, že jsem tak dlouho nic nepřidala. Stěhovala jsem se na intr a potom první dny školy, bylo toho trochu víc. Ovšem hned jak se sladím trochu s rozvrhem dám vám snad vědět, kdy očekávat nové díly. 

-

Po mém nekonečném a převážně nočním plánováním konečně nastal den, kdy měl Cale vypadnout na noc do města a měla jsem se vidět s Harrym.

Ráno proběhlo jako vždy, samozřejmě.Až na malou připomínku 'nevím, kdy se vrátím'. Ale mně to bylo jedno, kdyby bylo na mě, nemusel by se vracet nikdy.

Potom jsem každou minutu počítala a seděla u okna a čekala, až se domem rozezní zvonek. A konečně se tak stalo. Trhlo to se mnou, jako kdybych dostala ránu elektrickým plotem a běžela do garáže, kterou jsem odemkla,potom bránu do zahrady a potom už jsem skončila v medvědím objetí u Harryho v náruči.

Začala jsem brečet, tiskla jsem ho pevně k sobě, nechtěla jsem, aby mě někdy znovu opustil.

„Lesley, zlato, to je v pořádku,všechno je dobré, jsem tady, Leyley." Opakoval neustále a já si připadala jako ve snu. Po hodně dlouhé době jsem byla znovu šťastná. Už jsem skoro zapomněla, jaké to je, cítit se takto.

Po přivítání jsme si sedli do obývacího pokoje, Harry si dal čaj, já měla v hlavě všechno připravené pro náhlý Harryho únik, kdyby se Cale náhodou vrátil dříve.

„Co se ti stalo Ley?" Zeptal se Harry a opatrně se dotkl mého, stále nezahojeného, spodního rtu.

„Nic zajímavého, kousla jsem se,protože jsem se něčeho lekla, už si to ani dobře nepamatuji."Zalhala jsem a podívala se do země. Cítila jsem se špatně,protože jsem lhala někomu, komu na mně skutečně záleželo,někomu, kdo mě skutečně miloval.

„Změnila ses, během toho, možná měsíce? Jsi ve stresu Lesley, jde to na tobě vidět, tvůj obličej, všechno." Poznamenal. Mluvil opatrně, aby se mě náhodou něčím nedotkl, ale já věděla, jak to myslí.

„Jo, no, ve stresu možná trochu jsem, strašně moc změn, všechno to vyřizování." Zamumlala jsem. Nevěděla jsem si rady ale nechtěla jsem mu nic říkat,nesměla jsem mu nic říct, bůh ví, co by udělal, možná, že by se na mě vykašlal.

Potom jsme si dále povídali. I když já pomalu neměla o čem, byla jsem celé dny zavřená doma,zatímco Harry měl každý den pomalu v jiné zemi. Povídal o tom,jak pracují na nových písničkách, jak ho těší, že se v období, kdy měli pauzu na ně fanoušci nevykašlali, vypadal tak vděčně a dojatě, povídal o své sestře, o mamince. Musel mít úžasnou rodinu, úžasný život.

„Leyley, nechceš mi něco říct?"Zeptal se Harry, když nastala chvilka ticha.

„Uhm, co myslíš? Řekla jsem tiše,jako kdybych nevěděla, o čem to snad sakra mluví.

„Myslím, něco o tobě." Usmál se a naklonil se ke mně blíž.

Neměla jsem tušení, proč se usmíval. I kdybych mu chtěla to něco říct, zřejmě by to nebyla žádná radostná zpráva, která by mu dala důvod mít z něčeho radost.

Dívala jsem se mu nechápavě do očí.

„P-proč se usmíváš?" Zakoktala jsem, podívala jsem se kolem, nic co by ho rozptylovalo tam nebylo,potom jsem sjela pohledem rychle i své tělo, je pravda, že jsem něco málo přibrala, protože poslední dobou jsem jen jedla (ale většinu vyzvracela) a neměla skoro žádný pohyb, ale v tom jsem také neviděla důvod pro úsměv.

„Jak je to dlouho?" Zeptal se, na tváři měl stále úsměv.

„Harry promiň ale já nemám ponětí,o čem to mluvíš." Zamumlala jsem zmateně.

„Lesley, děláš si srandu?" Úsměv mu zmizel z tváře. Pořád jsem se na něj koukala s nechápavým výrazem.

„Lesley, přibrala jsi, každé ráno zvracíš, vypadáš prostě jinak.. Víš jak.." Zamumlal a podíval se mi na obsah hrudníku. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že opravdu myslí na něco takového.

„Ale Harry, to je jen ze stresu, víš,často se s Calem hádáme, a tak."

„Ne Lesley, to není stres. Zamysli se nad tím, Šance, že je ti opravdu takhle ze stresu je možná dvaceti procentní."

Zamrkala jsem, začala jsem vážně přemýšlet nad posledními dny. Zvracela jsem téměř každé ráno, někdy přes den, to je pravda. A moje poprsí, no upřímně,možná že je o něco větší. Ale přeci jen, moje menstruace. A pak mi to došlo, mám zpoždění už jeden týden.

V tu chvíli jako kdyby na mě spadla  všechna tíha reality, ve které jsem nebyla, protože tu byl Harry a já si přišla jako ve snu.

„Harry.." Zamumlala jsem tiše arozmrkala slzy v očích.

„Ale-ale to přeci nemůže být pravda." Rozbrečela jsem se, Harry mě obejmul a pevně držel.Brečela jsem, trvalo mi dlouho, než jsem ze sebe vše dostala, dost mě to unavilo, a tak jsem se jen bezmocně válela v jeho náruči a doufala, že když to takhle zůstane napořád, všechno bude v pořádku.

„Třeba je to vážně jen stres."Vypadlo ze mě chraplavým hlasem.

„Vezmu tě domů, dáš se dohromady,můžeš si udělat testy." Nabídl mi, zatímco mě hladil po vlasech. V tu chvíli jsem seděla napřímená naproti němu.

„Ne Harry, nemůžeš mě jen tak odvézt. Já-já to musím říct Calovi víš, a musíme to domluvit." Vyhrkla jsem rychle. Popravdě jsem se jen Cala bála.

„Dobře, dobře. Jen mi dej vědět co nejdříve, ano?" Řekl, v jeho hlase vždy byla slyšet starostlivost a láska.

„Jo, neboj, dám." Zamumlala jsem.Upřímně jsem neměla páru, jak to udělám.

Harry odjel ve večerních hodinách,protože jsem se bála, že Cale přijede přeci jen dříve. Celý zbytek večera jsem chodila kolem zrcadel, vytahovala si triko a hladila si bříško. Bylo opravdu možné, že jsem těhotná?Lámala jsem si s tím hlavu potom celou dobu, předtím, než jsem usnula. Antikoncepci jsem si brala pravidelně, vždy jsem dělala vše proto, aby to bylo v pohodě, aby se nic takového nestalo.

Můj život mi začal připomínat něco zvráceného, něco, co jsem si nikdy neplánovala. Vždyť vše, co jsem chtěla, bylo štěstí, které se mi v poslední době obloukem vyhýbalo.