Treat You Better [Harry Styles, CZ]

15.

Když jsem se následující den probudila, Harry byl pryč. Chvilku jsem přemýšlela, jestli se mi to jen nezdálo, protože mi tak strašně chybí, ale to jsem zavrhla, protože zase tak naivní ještě (snad) nejsem.

Věc, která jsem věděla, že se mi nezdála, byl soudní dopis. Povzdechla jsem si. Chtěla jsem se zahrabat v posteli a přestat existovat, alespoň ten jeden soudní den.

Když jsem sešla dolů, čekala jsem, že budu opět sama doma. Maximálně s Anne. Harry vždy odešel, nevím kdy a nikdy jsem nevěděla kam. Prostě jsme se moc nevídali kvůli tomu incidentu. Dnešní ráno bylo ale jiné. Všichni, včetně mé mamky, seděli okolo jídelního stolu. Hned co mě uviděli, se začali tvářit, jako kdybych měla jít snad v následujících dnech na popravu.

„Dobré ráno." Začala jsem s úsměvem a snahou, že ty jejich výrazy změním. Ale nic, byli jako z kamene.

„Dobré ráno." Promluvil Harry jako první a vstal od stolu. Šel se mnou ke kuchyňské lince.

„Co to má být?" Špitla jsem a kývla hlavou ke stolu, kde seděly naše mamky, teď si o něčem povídali.

„Tvoje mamka je z toho docela špatná." Zašeptal Harry a skenoval mě pohledem. Pozvedla jsem obočí, on sklopil oči. „Promiň." Zamumlal a vrátil se zpět na své místo u jídelního stolu.

Šla jsem k mamce a objala ji. Dlouho jsme se neviděly a mně bylo líto, že ji do Anglie přivádí vlastně špatná záležitost.

„Jak dlouho tu zůstaneš?" Zeptala jsem se tiše a sedla si na židli vedle ní. Několik minut jsme si povídaly, byla ustaraná. A mě to tak mrzelo.

Později toho dne jsem seděla v zahradě, počasí se pro jeden den zase předvedlo a vykouzlilo krásný teplý den. Seděla jsem v trávě, jednou rukou si hladila bříško, druhou jsem se opírala.

Za několik minut si ke mně bez jediného slova přisedl Harry. A tak jsme oba jen seděli a užívali si slunko. Bylo to vlastně strašně krásné, příjemné. Začínala jsem si vybavovat, jak miluju jeho přítomnost a jak mi v těch uplynulých dnech chyběla.

Opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Harry, stále beze slova, si jeho hlavu zase opřel o tu moji. Cítila jsem se, jakoby mnou proudil nekonečný příval štěstí. Byla jsem ráda, že je tu zase se mnou, že se ráno nevypařil, i když mohl.

„Co budeme dělat?" Tentokrát to byl Harry, který se zeptal, a mě mrzelo, že přerušil naši „šťastnou" chvíli.

„Já nevím Harry. Nevím, co všechno proti mně má a jak se připravit. Vždyť nejsme ještě ani rozvedení. Nechápu, jak jsem mohla být ještě před rokem tak naivní a vzít si ho. Harry, vždyť tohle je všechno moje vina." Povzdechla jsem, a schovala si obličej do dlaní. Nebýt mě, není teď nic takového.

„Nebýt mé naivity, neznám žádného Hackleyho, nevzala bych si ho, byla bych šťastná, možná s..." Jakmile jsem si uvědomila, co chci říct, zavřela jsem pusu a větu nedořekla. Zůstala viset ve vzduchu. Bylo ticho, Harry nic neříkal. Bála jsem se, že je možná naštvaný. Opatrně jsem zvedla hlavu a podívala se na něj. Když se naše oči setkaly, projel mnou takový divný pocit. A mně došlo, že jsem asi takovou větu neměla ani vůbec začínat.

„Nebýt tvé naivity, tak se ani neznáme Leyley." Pronesl tiše Harry a odtrhl svůj pohled, díval se někam dozadu do zahrady.

„Všechno je to moje vina." V očích mě začínaly pálit slzy. Kousala jsem si rty, abych se nerozbrečela, snažila jsem se to držet v sobě ale pláč nade mnou zvítězil.

„Promiň." Zamumlala jsem, když mě Harry objal. Schovala jsem se mu v náruči, cítila jsem se v bezpečí.

„Není to tvoje vina. Všechno bude v pořádku. Seženu ti právníka, vyřeší se to, rozvedete se, odjedeš domů a zapomeneš na něj."

„Jak to myslíš, že odjedu domů?" Odtáhla jsem se z jeho objetí.

„Co dál tady." Harry mi uhnul pohledem.

„Co dál tady? Tak třeba zrovna ty mě tady držíš."

„Ale Lesley, to nejde."

„Co nejde?"

„Na tom kopci při západu slunce, udělala si dobrou věc, mělas pravdu. Asi by to prostě nefungovalo."

Nevěřícně jsem na něj několik sekund, možná minut, zírala. Nebyla jsem schopná vydat hlásku. Byla jsem totálně zdrcená, do očí se mi hnaly další pálivé slzy, do tváří horká krev. To už ale Harry nevěděla. Pomalu jsem se zvedla a odešla ze zahrady. Až když jsem překročila práh domu, jsem si dovolila běžet do pokoje. Až když jsem překročila práh svého pokoje, jsem si dovolila se rozbrečet.