Treat You Better [Harry Styles, CZ]

9.

Omlouvám se, že jsem tak dlouho nepřidala díl :( lásky moje. 

-

Přes víkend jsem se rozhodla, že uteču k Harrymu. I když jsem pořád byla trochu na vážkách,protože jsem se bála, nechtěla jsem své rozhodnutí změnit. Byli jsme spolu domluvení, že počká, dokud Cale v pondělí neodjede do práce, přijede pro mě a vezme mě k němu domů, k jeho rodině,abych nebyla sama.

-

Pondělí bylo matoucí. Už od půl čtvrté od rána jsem seděla jako na jehlách v obývacím pokoji a lila do sebe jeden čaj za druhým. K tomu všemu mi nebylo dobře.Hladila jsem si bříško, které vypadalo, jako kdyby bylo nafouklé,jako kdybych vypila moc bublinek. Zajímalo by mě, jestli tam vážně nějaký drobeček je.

Kolem šesté, možná až půl sedmé,se do kuchyně přišoural Cale. Ruku měl v rozkroku a rovnal si to,co schovával pod trenkami. Když jsem ho tak pozorovala, otřásla jsem se znechucením.

Dlouho si mě nevšiml, až když jsem se posunula, abych se lépe uvelebila na sedačce.

„Co tu chceš?" Zamumlal, stále rozespalý.

„Do toho ti nic není." Odsekla jsem a začala věnovat svou pozornost mým nehtům. Vážně bych se sebou měla začít něco dělat.

„Vypadni, nechci tě vidět, prase."Řekl tiše a pomalu se začal vláčet do koupelny.

„To sotva, taky nechci dýchat stejný vzduch jako ty a hele, ty pořád žiješ." Zamumlala jsem si jen tak pod vousy a zůstala sedět na sedačce. Chtěla jsem celé to ráno jednou naposledy vidět a pak tomu všemu dát jednou pro vždy sbohem.

Když se Cale vrátil v obleku,učesaný, oholený a prostě když vypadal znovu tak nějak k světu,vzpomněla jsem si, jaké to bylo, když jsem se do něj tenkrát zamilovala. Připadalo mi to jako pohádka. Každý den jsem dostávala květiny, dárky všeho druhu (a také jakékoliv ceny).Jak jsem jen mohla být tak zaslepena láskou, a snad jeho penězi, a nevšimnout si, jaký krypl to doopravdy je.

„No teda, vypadáš vážně úchvatně." Zasmála jsem se. Chtěla jsem ho nějak vyprovokovat,neměla jsem ovšem sebemenší důvod.

„Drž hubu." Ohnal se po mně i hned a věnoval mi jeden z jeho rádoby přísných pohledů.

Vysmála jsem se mu.

V tu chvíli byl u mě, s rukou napřaženou, jako kdyby mě měl každou chvíli uhodit. A vlastně bych se ani nedivila. Už to udělal tolikrát.

„Co chceš? Uhodit mě? A co jako? Myslíš, že se tě bojím, ty bastarde jeden nechutnej?" Zasyčela jsem.

Neměla jsem ponětí, kde se ve mně bere tolik odvahy, možná, že to bylo tím, že to byl poslední den s ním a já to věděla. Věděla jsem, že už mi víc nebude moc ublížit. Že už za pár hodin bude všechno v pořádku a já začnu být znovu šťastná.

Z jedné strany přiletěla facka,chytila jsem si tvář, v očích mě zaštípaly slzy, jako to zabolelo, zasykla jsem bolestí ale stejně se mi podařilo vykouzlit nakonec na tváři úsměv, což ho nasralo asi ještě víc.

„Děvko." Zasyčel a už se napřahoval mě znovu uhodit ale jakoby si to nakonec rozmyslel.

Znovu jsem se zasmála, na tváři obtisk ruky. Ale bylo mi to jedno, už jen pár hodin.

Když Cale konečně odjel do práce,přinesla jsem rychle dolů všechny věci, co jsem si chtěla vzít s sebou. Moc toho nebylo. Na stole jsem nechala vzkaz pro Cale, dříve jsme to dělávali, třeba ho to alespoň zamrzí.

Potom jsem znovu zaujala své místo n apohovce a čekala. Na zvuk auta, na jeho hlas, na jakýkoliv signál,že je tady.

-

Okna v kuchyni byla pootevřená, když jsem slyšela pod domem kola auta, jak se otáčí po štěrku, srdce mi vyskočilo pomalu z hrudníku. Skoro jsem začala tancovat po domě, skákat, pískat, vřískat, ale vše jsem udržela v sobě.Věděla jsem, že tohle musí proběhnout rychle, co nejrychleji,kdyby se náhodou něco zvrtlo.

Oblékla jsem si kabát, ten jarní, i když venku ho už možná nebyla potřeba, nebyla jsem si moc jistá,jak moc se počasí změnilo.

S veškerou radostí jsem přitáhla všechny své věci ke dveřím, už brzy vypadnu.

A pak jsem slyšela v zámku zacinkat klíče.

A všechno jakoby najednou bylo v háji.