Treat You Better [Harry Styles, CZ]

3.

Omlouvám se, že přidávám díl tak pozdě, dobrou noc -A

-

Probudila jsem se na pracovní židli, stále v pracovně. Tělo jsem měla celé zlámané, bolelo mě za krkem a pálily oči. Byl pracovní den, půl šesté ráno. Pomalu bych se měla začít připravovat do práce. 

Opatrně jsem vstala, otevřela dveře a nakoukla ven. Cale ještě spal. Jak by taky ne. Měl problémy se stáváním a to vstával až v půl sedmé.

S nadějí, že mám nějaké oblečení v koupelně v přízemí, jsem po špičkách sešla schody. Nakoukla jsem do místnosti, na ramínku jsem zde měla pověšené krátké úzké červené šaty. Asi nebyly čisté a možná i trochu pomuchlané ale nechtěla jsem chodit do ložnice.

Podívala jsem se do zrcadla. Oči byly rudé a opuchlé, tváře nafouklé jako křeček. Proč mohl každý vždy na kilometry poznat, že jsem plakala? Rychle jsem se osprchovala, snažila jsem se smýt ten pocit ublížené. Upravila jsem se, oblékla si šaty s černými silonkami a uslyšela, že v domě začal život.

Cale scházel ze schodů, opatrně jsem otevřela dveře ještě předtím, než došel dolů a rychlým krokem si to namířila do kuchyně.

„Dobré ráno krásko." Řekl, jako každé ráno v průběhu posledního roku.

„Neříkej mi tak." Zasyčela jsem, aniž bych mu věnovala jediný pohled.

Došel až ke mně, obmotal mi ruce kolem pasu a hlavu si položil na mé rameno. Prudkým pohybem jsem se ohnala a vší silou ho od sebe odstrčila.

„Nesahej na mě. Jsi nechutnej." Zakřičela jsem, cítila jsem, jak se mi do tváří žene horká krev.

„Uvědom si s kým mluvíš holčičko." Okřikl mě potom, co se mu podařilo vybalancovat to, jak jsem ho odstrčila.

„Uvědom si, jak se chováš, parchante."

V tu chvíli už měl nakročeno směrem ke mně.Snažila jsem se uhnout ale byla jsem v pasti kuchyňské linky a zdi. Hrubě mě stiskl pod krkem a podíval se mi do očí. Nerozbrečela jsem se, vydržela jsem ten pohled. Chtěla jsem mu ukázat, že jsem silnější.

Když stisk povolil, odešel nahoru. Nejspíš se připravit do práce. Já mezitím popadla kabelku, černé lodičky a kardigan a zmizela z baráku. Co nejrychleji to šlo jsem došla na nádraží a prvním vlakem to vzala do Londýna, do práce. Měla jsem štěstí, že ráno vlaky jezdily každých dvacet minut. Kdyby se mě snad vydal hledat bylo by mu jasné, kam jsem šla.

Celý den jsem si pohrávala s myšlenkou vzít to po práci někam na hotel, v tom baráku mě snad nic nedrželo.

Kromě toho deníku.

Když skončila moje pracovní doba, neřítila jsem se z kanceláře tak šťastně, jako vždy. Neřítila jsem se šťastně do kavárny pro černý čaj. Podívala jsem se ven z okna kanceláře, počasí se mračilo jako kdyby každou chvilku mělo začít pršet. Povzdechla jsem si.

Výtahem jsem se dostala na recepci, jakmile se dveře výtahu otevřeli, nemohla jsem uvěřit mým očím. Byl tu, stál s kyticí několik metrů přede mnou a usmíval se jako to nejhodnější dítě.

Zhluboka jsem se nadechla a sebevědomě došla až k němu.

„Musíš mi ničit den i v práci?" Zeptala jsem se a pozvedla obočí.

„Lesley, zlato, měli bychom si promluvit, prosím." Řekl andělsky a zamrkal dlouhými řasy, které by mu kdejaká mohla závidět.

„Není o čem." Řekla jsem bez jakéhokoliv zájmu, obešla ho a vydala se k východu.

„Chtěl bych se ti omluvit." Okamžitě mě jedním krokem doběhl.

„Kam chceš jít? Nic nemáš."

Jako kdybych tohle bez něj už dávno nevěděla. Bezmocně jsem si povzdechla a ještě jednou si v hlavě urovnala, co můžu udělat. Ať jsem se snažila vymyslet cokoliv, jako nejchytřejší řešení mi připadalo jet domů. A tak jsme oba nasedli do auta a v tichosti se vydali směrem k domovu.

Když jsme přijeli domů, Calemi vrazil do rukou kytici. Otevřel mi dveře, udělal kávu, o kterou jsem neměla zájem, snažil se mi namasírovat ztuhlá ramena.

„Nech mě." Řekla jsem klidně.

„Udělal jsem chybu." Zamumlal, jako kdyby mi snad jen koupil špatnou barvu růží.

„Nad tím si měl přemýšlet předtím, než si to udělal." S těmito slovy jsem se s ním pro tento den rozloučila. Zamknula jsem se v ložnici, doufala jsem, že alespoň pro jednou mě nechá samotnou.

Vyndala jsem z nočního stolku dopisy, znovu jsem je začínala pročítat. Nějaké věty už sem si pamatovala. V očích mě znovu začaly pálit slzy. Potřebovala jsem ho, nechtěla jsem být sama proti celému světu.

S nadějí, že Harry ještě pořád nezapomněl, že je v něm možná ještě krapet citu, který mě zachrání, jsem vzala mobil. Nejdříve jsem pořádně nevěděla, co mu napsat. Chvilku jsem přes slzy psala slova a znovu je mazala, protože nedávala smysl. Nakonec jsem se ale přeci jen ke smysluplné (a jednoduché) zprávě dostala.

Harry, potřebuju s Tebou mluvit. Prosím, ozvi se. Lesley