Ackerman, lovec čarodějnic

Zeke

„Utíkejte! Rychle!" „ Běží pořád za náma!"

Temným lesem zahaleným v mlze se ozývaly výkřiky. Dva mladíci a jedna dívka se řítili bezhlavě lesem, bojujíce o holý život. V patách jim byla neznámá síla valící se mezi stromy jako velká voda. Mladík v předu – nejmenší znich – všechny neustále popoháněl, protože narozdíl od nich tušil, co jim něco takového může udělat. Plačky na své přátele zavolal: „Neměli jste se mnou chodit. Je to nebezpečné! To jsem vám přeci říkal sakra!" Ti jen s hrůzou vepsanou ve tváři sotva drželi tempo – prvního mladíka poháněl nepředstavitelný strach. To, co je pronásledovalo je může jen tak pouhým pohledem na místě zabít a on to moc dobře viděl. Jeho sestřenice měla v sobě něco podobného – málem umřela – kdyby ji nezachránil předčítáním litanií a celými nocemi probdělými nad breviářem, dávno by byla po smrti. On by to zvládl sám, ale jeho jediní přátelé museli jít s ním. Často proklínal jejich starostlivost, kdy byli schopni za cizí život se snadno vzdát vlastního.

    „Isabelle!!!" Uslyšel za sebou. Když se otočil, uviděl, že dívka zakopla o kořen a sbírá se ze země. Farlan jí běžel na pomoc. V tu chvíli to Levi uviděl – nestihnou včas utéct. A on s tím nic neudělá. Zoufale vytáhl ostrý kord z pochvy u pasu – nevzdá se! Rozběhl se přímo proti nepříteli s hlasitým křikem a tnul do první pevné hmoty, která mu šla vstříc. Jeho přátele seděli jako zkoprnělí. „Zmizte odsud! Dělejte!" Rozkřikl se na ně, až v nich hrklo, vyškrábali se na nohy a o překot utíkali. Když jej skoro zahalila temnota, uslyšel ještě přidušený výkřik: „LEVIIII!!!"

Stále se nemohl zbavit toho tísnivého pocitu, že tohle nezvládnou. Neváhal, vytáhl z kapsy lahvičku, odzátkoval ji a její obsah rozstříkl kolem sebe v pomyslném kruhu. Všude, kde se kapalina dotkla temné síly, začal hořet modrý plamen a temnota ustupovala za hlasitého řevu jejího stvořitele. Svěcená voda vždy fungovala. Mladý Ackerman se rozhodně postavil proti hromadícímu se zlu před sebou a napřáhl proti němu dlaně, do kterých nasměroval veškerou svou víru a přesvědčení a začal odříkávat modlitbu „Věřím". Proti němu očividně už díky těm plamenům stál někdo, koho posedl démon, nebo démony ovládá, ne-li obojí. A byl silný. Díky provedeným opatřením získají jeho přátelé aspoň trochu náskok, doufal. „Přeze mě neprojdeš ty sráči!" Zavrčel na nepřítele před sebou, než začal celou modlitbu odznova. Jeho dlaně už pálily a zářily do běla vypětím, ale nepovoloval. Musel zachránit Farlana a Isabelle.

Jejich úkol původně bylo vyhnat z lesa temnou sílu, ale nemohli tušit, že to bude něco takového. Vesničané jim tvrdili, že to jsou pouze bludičky, nebo raraši, ale něco takového, jako byl jejich opravdový protivník nikdo nečekal. Levi souhlasil s tím, že vezme své přátele s sebou pouze z toho důvodu, že ta práce měla být velmi snadná a poměrně bezpečná. Jak si to nyní vyčítal, když zoufale drmolil modlitbu a sotva udržel všechnu tu masu pekelné síly na hranici svých možností. Vždyť mu bylo čerstvě sedmnáct, sakra! Člověk by neměl zažít tolik špatných věcí v jeho věku ani v téhle podělané době! A co teprv jeho přátelé. Ti musí být strachy bez sebe.

Konečně se z temnoty vynořil její pán. Blonďatý muž s vousy, tenkými okuláry a rudými čarami pod i slabě nad očima. Shlížel na Leviho, jízlivě se šklebil a kouřilo se z něho. V tu chvíli to Levimu došlo: On celou tu dobu nedělal vůbec nic. To, co Levi držel na hranici tak zoufale byla pouze síla, která se kolem něho vznášela přirozeně. V čirém zoufalství začal drmolit latinsky: „Pater noster aqui es in caelis..." Latina měla trochu větší účinek, ač jej stála více sil. Na čele mu vyrazil studený pot a než dokončil Otčenáš, podlamovala se mu kolena. Temnota se vsákla do těla muže před ním, který si pouze odfrkl: „Netlač tak na pilu chlapče. Proti mě nic nezmůžeš. Smiř se s tím. Umřeš." Levimu se vypětím spustila krev z nosu. Pociťoval nyní takovou bezmoc, jako snad ještě nikdy. Modlil se v duchu, aby byli jeho přátelé v bezpečí z lesa venku. „Dál neprojdeš, ďáble!" Štěkl na muže před sebou a konečně se mu ho dalším otčenášem povedlo trochu oslabit – sám se musel opřít o strom vedle sebe, aby se neskácel tváří dolů na zem.

To se kolem nich rozprostřelo modré světlo a do jeho zorného pole vstoupil další člověk. Vypadal o trochu starší, než byl Levi sám, ale nezdál se vyzařovat negativní sílu. Jeho oči zářily stejně jasnou modří, jako všechny rostliny okolo nich. Promluvil a jeho hlas byl hluboký, vyzařoval autoritu, ač mu nemohlo být víc, než dvacet: „Zeke!" Posedlý se zašklebil: „A hele, jestli tohle není Shadisův pejsek, co? Jak se opovažuješ mě rušit..." Nově příchozí stáhl tlusté obočí ve zlobném úšklebku: „Tak ho nech být. Hned!" Zeke se rozchechtal: „Aaahahahahaha!!!! A proč bych měl, co?" Pak vrhl příšerný pohled na Ackermana: „Stejně už je pozdě..."

Levimu se zalily oči slzami. Nic nedokázal. Vůbec nic. Nečekal však, že Zekeho srazí proud jasně modré magie. Levi neváhal. Trochu se vzpamatoval a vyběhl směrem za svými přáteli, stále ještě neschopný si přiznat, že by byli opravdu mrtví. Jedna jeho část stále doufala, že se co nevidět probere a tohle všechno byla jen ohavná noční můra. Marně.

Když je uviděl, jak leží rozsápaní na okraji lesa, udělalo se mu zle, neudržel to a pozvracel se. Hlava Isabelle byla napíchnutá na suché větvi asi dva metry nad zemí a z Farlanova břicha byla vytahána střeva a rozvěšena po větvích, jako šňůra na prádlo. Oba byli nazí. Levi padl na kolena uprostřed toho všeho a bezradně řval z plných plic.

„ISABEEEELLEE!!!!AAAHHHH!!FAARLAANEEEEE!!!!POMOZTE MI PROBOHA NĚKDO!!!"

Tohle nebyla noční můra, tohle bylo mnohem, mnohem horší. Když k okraji lesa přišel i neznámý mladík s modrýma očima, Levi celý šílený na něho namířil kord: „Proč jsi mě zachránil, co? A ONI JSOU MRTVÍ!!! Proč si JÁ zasloužím žít!!!! POVĚZ MI TO TY SRÁČI!" V místě, kde se kord dotýkal cizincovy tváře vznikla krůpěj krve. On se ale nehnul. Odpověděl: „Na to ti bohužel neumím odpovědět. Ale vím, že už byli mrtví, když jsem přišel. Viděl jsem tohle všechno, tak jsem hledal přeživší a našel tebe." Hluboký hlas Leviho nějakým způsobem uklidnil, ale stále byl nepříčetný. Odpověděl mu: „Nenávidím tě. Nenávidím tě za to, že jsi mě nechal žít!" a po tvářích mu kanuly slzy čirého zoufalství.