V Tichosti

V tichosti - 12. kapitola: Naděje? Natáhni ruku a ber..

Plný naprostého vzrušení jednorožec následoval hraničáře, šel tiše a bez jediného slova, i když mu v hlavě vířilo tolik otázek...uvěřil, on mu opravdu uvěřil! Jak? Opravdu existují takový lidé? Nebo...co když ho už podruhé neuslyší? Bál se, v jeho černém světě mu vysvitla naděje a on ji nechce znovu ztratit.

„Víš...," protrhl ticho hraničář, podle zvuku kopyt za sebou okamžitě rozpoznal, že je bělouš vzadu netrpělivý, rozrušený a možná i plný obav na cokoliv se zeptat. Hraničář uvěřil, že není obyčejným koněm a uslyšel jeho řeč, teď jednorožec bude muset uvěřit, že ho opravdu slyší a nebát se svého strachu promluvit.

„Už je to dlouhou dobu, co jsme dostali hlášení, že se postrádá jeden z jednorožců z Karijského stáda, vedeme o všem přehled a tato informace nás zaskočila. Nemohli jsme to nechat jen tak, trvalo mi dlouho, než jsem tě objevil, ale...žiješ a jsi v pořádku," pohlédl hraničář na jednorožcovo čelo, „v mezích možností."

„Nejsem už jednorožcem," zaprotestoval bílý kůň před ním, smutně sklopil hlavu a odvrátil pohled na šedé skály.

„Určitě znovu bude, najdeme řešení, neboj...nenechám to tak, slibuji," natáhl k němu ruku hraničář, v tu chvíli jednorožec znovu zvedl svou hlavu, lidská dlaň se tak dotkla jeho čela.

„Někde tam, by byl, že ano?" zeptal se hraničář.

„Ano," uhodl to s přesností na milimetry, přesně pod dlaní muže před ním by vyrůstal dlouhý šroubovitě točený roh, se zlatým lemem a stříbřitě šedou barvou. Jelikož byl jednorožec ještě mladý, nebyl by tak velký, ale jednou by se dočkal více než metru dlouhé chlouby.

„Vrátím ti ho," zašeptal odhodlaně.

„Děkuji."

Je to opravdu možné? Jak jen jej můžou získat? Jak? Kde? Jednorožec se zatřásl pod vlnou, která ho zalila, byl to jen čistý strach, když si připomněl ty zelené oči, zářící ve stínu pod kápí.

„Který z čarodějů má zelené oči a nosí šedou kápi?"

„Proč se ptáš?"

„To on, to on mi vzal má kouzla."

Hraničář se na jednorožce podíval, chtěl ho potěšit a odpovědět to, co chtěl slyšet. Jenže nemohl.

„Žádného takového neznám," a bude to muset rychle nahlásit, jestli je v království další z čarodějů praktikující černou magii jsou ve vážném ohrožení a navíc nikdo o něm neví! Znali černokněžníka od Dubových stavů, magickou černou paní z Krahujových skal, ale o čaroději se zeleným pohledem on neslyšel.

„Vrátíme se na základnu, třeba najdeme odpověď tam, tedy...pokud mě budeš následovat?" zeptal se opatrně hraničář. Věděl, že jednorožci nemůže nic přikazovat, jen se ptát.

„Samozřejmě," pozvedl svou hlavu vysoko bílý hřebec před ním, viditelně byl potěšen, že mu vykvetla naděje a té se on chopil a nenechá ji utéct.

Hraničář se usmál a prošel dalším tajným východem, znovu skrytým za hustým křovím. Ostře zapískal a zpoza stromů vyběhla nádherná klisna. Její tmavě hnědá až černá srst se leskla ve slunečních paprscích a světle zlatá hříva na podkladu tmavé oslnivě zářila. Na čele se jí táhl široký nosní pruh a všechny čtyři nohy měla až po kolena bílé.

Zařehtala a pohodila hlavou.

„Zdravím," zaržál na odpověď jednorožec po řeči zvířat, takže mu hraničář nemohl rozumět.