V Tichosti

V Tichosti - 6. kapitola - Domů

Můj naprostý obrat v náladě doktoři nechápali, jen zdravotní sestřička, která dokázala v mé kresbě rozpoznat jednorožce, pravděpodobně tušila, že s mým virtuálním kamarádem ještě budou problémy a proto diskrétně mlčela, doktoři a rodiče měli z mé změny nálady radost a to bylo to nejhlavnější ne? Pomalu ale jistě jsem začínala opravdu žít. Na mé tváři se objevil úsměv a já tedy mohla domů, do domácího léčení.

„Tak jak se těšíš domů?" mrknul na mě primář a mě to dnes kupodivu nevadilo, dnes bych se smála i té největší kravině, kterou by dokázal vymyslet, jdu přeci domů!

Moc! Moc! A moc! Chtěla jsem vesele zakřičet, ale když jsem si uvědomila celý rozsah primářových slov, moje nadšení tak trochu polevovalo. Co se bude dít doma? Jak mě přijmou spolužáci? Budu muset opakovat ročník? Co dělá Azura? Kdo ji teď jezdí? Budu se moci do jezdeckého klubu znovu vrátit? Dokážu to? Dokážu se dívat na to, že s bílou ponyčkou teď vyhrává někdo jiný?

V mém uvažování jsem zkrabatila čelo, což primáře donutilo k dalším rádoby vtipným poznámkám o zavařenosti mozku a ať nad tím tak nepřemýšlím, zůstat tu rozhodně nemohu a že tuší, že chci! Že se mi prej bude stýskat...tůdle, nůdle! Já jedu přeci domu!

Způsobně stál před vrátkami vysoko oplocené ohrady v hubě přežvykoval udidlo a čekal. Čekal až se mu do sedla vyhoupne koňský handlíř jehož jméno vlastně ani nezná, všichni koně o něm mluvili jako o handlíři a jeho zaměstnanci o oslovovali pane nebo šéfe. Zakoulel očima a podíval se po příchozím. Byl to on, handlíř.

„Dnes buď hodný Běloušku," oslovil ho jménem, které mu dal už ten první den. Byl tak bílý, jako u žádného jiného koně nikdy neviděl a s tou jemnou srstí se mu tohle zdrobnělé jméno hodilo. Byla chyba, že jeho trénink přenechal svému synovi. Nebyl zlý, ale neoplýval přílišnou tolerancí a měl mnohdy blíže k trestu než k odměně. Zatímco handlíř byl jiný. Převzal běloušův trénink a ze vzpínajícího koně se stal kůň, který snesl na svém hřbetě sedlo a v hubě udidlo bez znatelnějších protestů.

Rychle handlíř poznal, že bělouš nikdy nebude klidným jezdeckým koníkem pro mladé slečny, vždy v něm bude hořet jeho divoká krev. Ale nějaký rytíř s důsledným, ale vlídným zacházením jistě ocení jeho dopřednost. Ještě ho několikrát provedl kolem ohrady tam a sem. Nabídl koni jablko a když ho spokojeně schroupal, vyhoupl se na jeho hřbet. Okamžitě na jednorožce začal v klidu mluvit. Zamezil tak jakémukoliv úprku či neochotě. Ozval se potlesk, když se Jednorožec poprvé způsobně rozešel pomalým krokem kolem ohrady, bez jakýkoliv protestů nesl na svém hřbetě svého jezdce.

„Tohle je zázrak!" zvolal ten pihovatý mladík, syn handlíře a trochu zalitoval, jak se k němu několikrát nevlídně zachoval. A tak byl Běloušek překřtěn na Zázraka.

To jméno se k němu hodilo víc, vždyť už jen jakým zázrakem k němu handlíř přišel. O nádherném hřebci se doslechl i pán zdejšího kraj, samotný hrabě! Samozřejmě se mu hned zachtělo toto výjimečné zvíře vlastnit. Nabídl za bílého hřebce obrovskou sumu a dohodl se s handlířem, že si pro něho po jeho základním tréninku dojede!

Nevydržela jsem to a ohlédla se, přeci jen jsem v nemocnici strávila něco přes tři měsíce z mého mladého a vlastně nového života. Slza však neutekla, pan primář neměl pravdu, stýskat se mi nebude a ani jedna slza neuteče! Je tedy pravda, že posledních čtrnáct dní bylo krásných, ale přeci jen, doma je doma!

Maminka se na mě usmála a povzbudivě mi stiskla ruku, na ní nehoda už ani nebyla znát, občas sice sykla bolestí, to když se ozvaly ublížené vnitřnosti, teď však už bylo vše vyspravené a v pořádku.