V Tichosti

V tichosti: 11. kapitola - Přichází záchrana

Stájím jsem se od té doby vyhýbala jako čert kříži. Celých čtrnáct dní jsem kolem projížděla, jako bych chtěla i tomu svému vozíčku propůjčit mé nefunkční špičky, potichoučku a hlavně nenápadně. Vcelku rychle si každý musel zvyknout na maraton zdejšího ústavu, v osm budíček, do devíti snídaně, běda vám, jakmile jste zaspali a dožadovali se ranního přídělu stravy až po deváté...ukázali vám dlouhý nos a museli jste chtě-nechtě počkat až do svačiny kolem jedenácté. Výplní mezi snídaní a svačinou bývaly různé aktivity, teda tak trochu zaobalené hnípání v našich raněných já.

Jestli se pokoušeli vymáčknout tu zatuchlost v nás, netuším, nenáviděla jsem ty okamžiky.
S vozíčkem jsem zapadla do velké místnosti tak bolestně připomínající závodní kolbiště, na zdech visely obrázky koní ve cvalu, drezurním klusu nebo vznášející se nad překážkou, vše doplňovaly barevné stužky líně se třepotající ve vánku. Kolem dokola ležel bílý plůtek známý z drezury a na drezurní písmena se sedalo místo jiné varianty židlí. Tedy já zůstávala ve svém vozíčku, mě by přeci nějaká áčka, céčka nebo třeba efka mohly bejt ukradená, já se na ně posadit nemohla. Byla jsem tam první, vybrala jsem si své místo a čekala na ostatní. Celkem jsme měli být čtyři.

Margarita bez jedné nohy přihopsala na berlích a usadila se na písmeno A. Pak tu ještě byl Conor, jemu chůze dělala ještě větší problémy, doslova visel na svých speciálně upravených berlích a nohy mu při každém pomalém kroku utekli do strany, ale na rozdíl ode mne mohl chodit. Pak tu byla Verona, Američanka, taktéž jako já na vozíčku, navíc s poněkud pomalejším vnímáním, následek nedostatku kyslíku, když se málem utopila po nešťastném skoku do vody. Poslední byl kluk, velmi nemluvný Venca, Vzhledem k tomu, že pocházel z České republky sotva rozuměl naší angličtině. Jemu chyběla ruka a v pravé noze měl velmi často divné tiky.

Nechtěla jsem se zabývat problémy ostatních. Čekala jsem na naši terapeutku a ani jsem nevzhlédla od skicáku.

„Copak to maluješ?" optala se mě Margarita a zvědavě nakukovala, aby zahlédla nedodělanou kresbu. Rychle jsem skicu překryla.

„To není tvoje starost!" odbila jsem jí, na další „sdružování" nebyl ale čas. Do místnosti doslova vplula Alice, terapeutka.

Kdybych mohla utíkala bych z těchto hodin, kde jsme řešili naše problémy. Margarita nadšeně vyprávěla zážitky z první jízdy mimo areál, zatímco Venca sotva vyloudil pár anglických vět o tom, jak se mu stýská po ježdění. Naštěstí odpoledne po obědě pro mě bylo vysvobozením, mohla jsem se až do čtyř do odpoledne svobodně toulat, svobodně zas tak moc ne, za bránu sanatoria jsem už nemohla, i když...kdo by mě přeci postrádal? Zmizela jsem do bezpečí svého přiděleného pokoje a sáhla po skicáku. Kresbu jsem prve nestihla dokončit, takže jsem se vracela k rozpracované malbě unaveného koně.

To už snad ani nebylo možný! Jak jen je ta strž dlouhá? Už ani nevěděl jak dlouho šel, jak dlouho spal a co vlastně jedl, ale konec byl v nedohlednu. Pomalu se oddával pesimismu.

„Prostě tu zemřu!" zařehtal a pohodil svou bílou hlavou, zrovna v okamžiku, kdy ho život zase začal bavit! Rozhlédl se kolem dokola. Snažil se najít nějakou možnost, jak se dostat nahoru, ale beznadějně. Nahoru vedla jen strmá stěna skály porostlá mechem a ovinutá kořeny stromů. A jak je známo, ani jednorožci nejsou uzpůsobeni k tomu, aby dokázali šplhat po strmých skalách.

Sklonil tedy odevzdaně hlavu a zafrkal. Takhle jeho nově nabitá svoboda končí. Stal se vězněm svého okolí. Uždibl si několika stébel trávy a vydal se dál.