V Tichosti

V Tichosti - PROLOG

Cválala a já byla šťastná, seděla jsem na hřbetě bílého poníka a užívala si nádherný teplý jarní den, byla polovina května a sluníčko pálilo jako v červenci. Vítr mi čechral rozpuštěné blonďaté vlasy a šimraly mě cípy letních šatů, nevím, co mě to popadlo, ale vyrazila jsem společně s kobylkou velšského horského ponyho Azurou na vyjížďku jen tak bez sedla a na provazové parelliho ohlávce a dokonce bosa!

Zaposlouchala jsem se do rytmu kopyt ve cvalu a užívala si tu opojnou náruč svobody, Azura vyrovnaně cválala a neprojevovala jakékoliv známky únavy nebo nevrlosti, povolila jsem jí otěže a roztáhla ruce k oblakům, otěže jí volně plandaly po krku a obě jsme se řítily s větrem v zádech dál a dál až tam ke konci luk, kde začíná vyhlídka.

Bohužel jsem po několika dalších metrech nespoutané volnosti byla donucena Azuřin cval zkorigovat a zbrzdit do klusu, pomalým klusem jsme dojely až k vyhlídce a tam jsem Azuru zastavila. Zvedla hlavu vysoko a zařehtala, jako by zvěstovala světu: „Tady jsme! Divoké a nespoutané, připravené na všechny úkoly našeho života!"

Rozesmála jsem se a objala její bílý krk, tmavě šedá hříva mě zalechtala do tváře a já se nespokojeně ošila. Azura ke mně otočila hlavu a dožadovala se pamlsku. Se spokojeným výrazem ve tváři schroupala kostku cukru a dožadovala se další.

„Jen o tom neřekni tvojí majitelce, ano?" usmála jsem se a v bílém poníkovi zmizela další sladká pochoutka, tu třetí a poslední jsem schroupala já. Pohladila jsem jí po nose a poplácala po plecích, zvedla jsem se znovu do sedu a podívala se dolů.

Stály jsme na nejvyšším místě našeho okolí, ne nadarmo tu stojí rozhledna, která je tu skoro zbytečná, ani nemusím šlapat těch sto schodů a přesto mám výhled skoro stejný jako z pohledu o několik desítek metrů vyšší výhledové plošiny.

Zadívala jsem se dolů do údolí, rybník za vesnicí na mě rozpustile mrkal svými slunečními prasátky, ve vesnici byl klid a na pastvinách jezdeckého klubu jsem mohla trochu rozpoznat několik pasoucích se koní, kdo to asi bude? Mám na výběr z devíti koní, a to by byl čert, abych se alespoň do jednoho nestrefila. Že by támhle to byl Ship? Věčně líný hucul?

Z dalších úvah mě vytrhla Azura, dala hlavu dolů, aby si utrhla pár stébel trávy a já jsem se jí málem svezla po krku, přeci jen jsem jela bez sedla a opírala se rukama do její hřívy.

„Héj holka, chceš mě sundat?" rozesmála jsem se a vzala do rukou otěže, máme nejvyšší čas se vrátit zpátky, než trenérka zjistí, že jsem jela na Azuře bez sedla a uzdečky.

Otočila jsem ponyčku zpátky a rovnou jsme naklusaly, čekal nás ještě jeden cval po louce a pak lesní cestou dolů do údolí, přes malý potůček a zadní pastviny a budeme na dvoře.

Pobídla jsem bílou kobylku, která se okamžitě rozcválala, vítr se mi opřel do tváře a vlasů, neodolala jsem a znovu jsem roztáhla ruce a létala alespoň pro tuto chvíli.

Jaký jiný život bych si mohla přát? Všechno je perfektní a skvělé.

Jenže vždycky přijde pád...jaký? Opravdu se ptáte? Dobrá...povím vám můj příběh, můj nadcházející život, už za týden bylo všechno naprosto jinak....

_____________

Poznámka pod čarou:

Rozhodla jsem se vydávat novou povídku :) Nebyla bych to já, aby v ní nefigurovalo fantasy a hlavně koně :) Navíc jsem objevila kouzlo pintrestu a gifů (ano jsem sto let za opicema :D) takže tento příběh bude doplněný i o obrázky, věřím, že jsem vybrala ty správné a zážitek ze čtení to jenom umocní, povídka je stará několik let, před vydáváním jsem ji však mnohdy VELMI upravila, takže se můžete těšit na cca 20 kapitol příběhů plného koní a fantasy :).

Vaše Jey