Čtrnáctiletá Clea měla skvělý život, jenže v jeden jediný okamžik se všechno změnilo. Po děsivé autonehodě zůstala na vozíčku a už nikdy nic nebude takové jako dříve. Uzamkla se před světem a nechce s nikým komunikovat. V nemocnici trávila většinu s...
Znovu byl pronásledovaný, znovu mu usilovali o jeho volnost. Proč? Proč ho nenechají v klidu žít s jeho smutkem? Snažil se, tak moc se snažil, aby mohl být jako normální jezdecký kůň. Možná kdyby ještě byl u handlíře o něco déle, dokázal by se smířit s tím, co po něm tak nesmyslně chtějí, ale on chtěl víc! Vyhodil a nasadil ještě rychlejší tempo svého trysku. V plné rychlosti vlétl na pole, razil si cestu nízkým osivem, v patách měl dva jezdce. I jejich koně se snažili o co nejrychlejší tempo, které po nich vyžadovali, ale předchozí trénink ubral na silách, nedokázali tak dostatečně rychle následovat prchajícího bělouše. Stačí ještě chvilka a nikdo ho nedohoní!
S radostí vběhl do lesa..
Najednou se se mnou zhoupnul celý svět, instinktivně jsem se chtěla chytit nohama, ale nešlo to! Azuřin krok se mnou houpal a já nebyla schopná jít s pohybem pomalého kroku, kde jsou ty okamžiky cvalů bez sedla?
„Zastavte!" vykřikla jsem s hrůzou v hlase, opravdu jsem se bála. Padla jsem kobyle na krk a držela se jako klíště.
„Jsi v pořádku?" strachovala se trenérka, podívala se mi do očí. Poznala to?
„Chci dolů!" poprosila jsem tiše. Posadili mě do vozíčku a já se naplno rozbrečela.
„Nejde to! Nemůžu jezdit!" vzlykala jsem při cestě ke stáji. Ani jsem se s Azurou nerozloučila, chytla jsem kola od vozíčku a rozjela se domů, nečekala jsem na nikoho, nerozloučila jsem se. Znovu jsem se utopila ve svém smutku. Už nikdy...
Ani jsem nevnímala rychlost, se kterou jsem se nebezpečně řítila dolů, tak nějak jsem jí nechtěla vnímat, jediné, o co jsem se snažila, bylo dostat se co nejrychleji pryč z tohoto místa. Pronásledovaly mě krásné a šťastné vzpomínky. Tehdy jsem opravdu byla šťastná. Hodiny tréninků, ještě více hodin tvrdé práce a nekonečné okamžiky štěstí. Ať jsem hřebelcovala koně, cválala k překážce nebo kydala box - vše jsem to milovala a teď se toho musím vzdát! Měla jsem strach! Bála jsem se!
Jedno z koleček od vozíčku se najednou zaseklo, přestalo se točit a důsledkem toho, se rychlý směr prudce změnil. Neudržela jsem rovnováhu, netuším, jestli jsem padala první já nebo vozíček, ale za chvíli jsme se kutálely dolů.
Ve své radosti přestal jednorožec dostatečně sledovat rovnost a povrch terénu, snažil se jen o jediné...aby byl co nejdál. Kopyta mu podklouzla na jehličí, když cválal nad hlubokou strží. Zavrávoral a snažil se najít ztracenou rovnováhu, na to ale bylo pozdě. Skutálela se někam pod něho. Ještě jednou klopýtl a pak klouzal a padal dolů v šíleném sledu různých otoček. Možná, že teď opravdu umře.
Měl však štěstí, strž sice byla hluboká, ale sráz nebyl tak prudký a v nekontrolovatelném pádu minul všechny stromy, překulil se tak na bok a zjistil, že je dole. Srst měl špinavou a hřívu plnou jehličí a různých větévek z křoví, kterými prolétl. Na boku měl odřeninu, ale nic si nezlomil a svůj život měl stále ukryt uvnitř sebe.
S bolestným hrknutím jsem dopadla na zem, konečně jsem se přestala otáčet, vozíček pokračoval volně dál. Zasténala jsem a snažila se zvednout alespoň na lokty. Koně v ohradě poplašeně běhali kolem hrazení, můj kaskadérský kousek je vyděsil. Frkali a pohazovali hlavou. To jediné mi bylo opravdu líto, že jsem je svou bezohlednotí připravila o jejich polední klid. Na zádech mě neuvěřitelně pálilo, někde v těch místech, kde je páteř. Vyděšeně jsem zahýbala rukama, bylo to dobrý, cit v nich jsem neztratila, třeba je to jen odřené. Klesla jsem zpátky k zemi, bála jsem se udělat jakýkoliv další pohyb, co když mám znovu zraněnou páteř?
„Mami!" zakřičela jsem, uslyší mě?
„Je mi to líto!" upřímně se omlouvala trenérka Cleině matce, reakce dívky jí překvapila. Čekala, že se dívka na koňském hřbetě bude cítit jinak, ale že dostane strach? To jí nenapadlo ani v Cleině případě.
„Stejně tu pro ní není žádný kůň, potřebovala by speciálně vycvičeného a toho tu nemáme a Azura..." nedokončila svoji výpověď. Co by taky mohla říct? Všichni ji znali, milovala úspěch, i když sama už dobrých deset let nezávodila, s radostí pozorovala úspěch svých koní a jejich jezdců a jezdkyň. Pokud kůň nevyhrával, neměl pro ni cenu. Pokud ho jeho jezdec nedokázal dovést k vítězství, byl pro ni zbytečný. A Clea? Třeba by svůj strach překonala, naučila by se znovu koním důvěřovat i ve své zvláštní situaci, ale na to nemá čas. Musí co nejrychleji najít pro Azuru nového jezdce. Sakra! Clea mohla být mistryní! Měla by tak ve stáji tolik cenného poníka. I když ta kvalifikace stačila, už tak bělce vzrostla prestiž. Jak jen to má vysvětlil Cleiným rodičům? Přímo nebo oklikou?
„Je nám to jasné, máme v plánu poslat Cleu do zdravotního zařízení pro tyto případy. Zabívají se tam paraježděním, určitě jí pomůžou." usmála se na trenérku Cleina matka, dostala jí tak ze svízelné situace.
„Ať se jí daří!" popřála trenérka. V tu chvíli se ozval hluk a křik dívky, následované koňským ržáním.
„Clea!" vyběhla její matka směrem k příjezdové cestě ke stájím. Koně v ohradě u příjezdové cesty splašeně řehtali.
„Mami!" zakřičela jsem znova, motala se mi hlava a pomalu jsem ztrácela vědomí. Hlavně mě úplně celou pohltil strach. Snažila jsem se udržet otevřené oči, ale víčka byla tak těžká. Propadla jsem se do šíleného snu nebo představ?
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Divoké ržání koní, Azura, bílá srst, kopyta ve cvalu, poník nad překážkou, řinčení kovu, duha a krev. Pohár z kvalifikace na mistrovství, trenérčin úsměv, nemocniční pokoj a kolečkové křeslo. Vše se míhalo za víčky. Hlavně však všechno svazoval naprostý strach. Proč?
Ani jsem netušila, že jsem křičela, upadala jsem do šoku, mlátila jsem kolem sebe rukama, nohy ale zůstaly chabě ležet v prachu cesty. To bych po nich přeci chtěla moc, brečela jsem a přesto si to vůbec nepamatovala.
Jednorožec se s napětím sil postavil, třásly se mu nohy po tom nebezpečném zážitku.
„Já žiju!" zaržál, tentokrát však překvapeně, nezemřel. Podíval se vzhůru, jak jen se tam dostane? Nezbývalo mu nic jiného než následovat cestu strží, třeba najde její konec nebo alespoň schůdnější cestu nahoru. Teď si však potřeboval odpočinout.
