V Tichosti

V tichosti: 7. kapitola - Střípky

Toužila jsem, tak neuvěřitelně jsem toužila po koních...od mého probuzení v nemocnici jsem se akorát tak pídila po tom, jak se má moje bílé štěstí Azura. Pozná mě? Vždyť to budou skoro tři měsíce, když se to všechno stalo, jaro konečně začínalo nabývat na síle a teď je na svém trůnu léto. Závodní sezóna je v plném proudu, ale beze mne!

S obtížemi jsem si natáhla své rajtky, oblékat jsem se dokázala i bez cizí pomoci, ale nasoukat se do úzkých jezdeckých kalhot bez potřebné hybnosti nohou byl nadlidský výkon. Trvalo mi skoro čtvrthodiny než jsem si konečně mohla zapnout knoflík u pasu, byla jsem z toho uřícená, proklínala jsem veškerý svět, ale výsledek stál za to!

„Ty jsi se oblékla sama?" nakoukla do pokoje mamka a nevěřila vlastním očím, seděla jsem na vozíčku v jezdeckém a připravená vyrazit. Dokonce jsem se obula do naprosto nových nízkých bot, na klíně jsem držela své chapsy.

Přispěchala ke mě: „Proč zrovna do jezdeckého?" ptala se mě.

„Jdu do stáje!" jakou jinou odpověď taky mohla čekat? Tajně jsem doufala, že se posadím na hřbet koně, netušila jsem, jak se budu na hřbetě držet, jak pobízet, když mě neposlouchají nohy. A co je jezdec bez nohou? Byla jsem naučená zbytečně netahat za otěže a řídit většinu poníků právě sedem a pobídkami holení, jak to ale bude teď?

„Cleo, zlatíčko!" objala mě máma, slyšela jsem v jejím hlase obavy?

„Zvládnu to maminko! Já to zvládnu!" zvláštní, byla jsem to já, kdo utěšoval. Usmála se na mě, potěšená mou naprostou odhodlaností.

„Věřím ti! Pojedem?" zeptala se mě a odstoupila, aby mi nebránila v průjezdu. Nechala mě, abych se s vozíčkem poprala sama, nechala mě bojovat, když jsem chtěla a já jí za to byla vděčná.

Do kopce ke stájím jsem se ale dobrovolně nechala vytlačit, bylo to namáhavé už za dob, kdy jsem tuto trasu jezdívala na kole a nebyla jsem si jistá, jestli bych to s vozíčkem zvládla. Nadšeně jsem se rozhlížela kolem a volala na koně v ohradě kolem cesty jejich jmény.

Možná, že měli radost, že mě vidí a nebo to bylo jen obyčejnou zvědavostí, ale všichni alespoň zvedli hlavy a někteří se přišli podívat k ohradě a následovali nás, dokud jim to hrazení dovolilo. Zavalila mě vlna naprostého štěstí. V tu chvíli jsem viděla další kresby, které mě čekají. Dokonce se možná vrhnu i na roh jednorožce. Už by si to přece zasloužil. Tady ve stáji jsem viděla svět tak krásný a růžový.

Stál ve stáji a pozoroval sluníčko přes mříže v okně. Párkrát přešlápl z nohy na nohu a pak rozzuřeně udeřil do stěny boxu, drží ho tu! Nedovolí mu rozběhnout se po pastvinách, handlíř ho alespoň na pár hodin denně pustil do obrovského výběhu. Zámečtí ho ale stále drží zavřeného, jediné, kdy se dostane ven, je ta hodina na jízdárně. Prozatím si na něho nikdo nesedl, nejdřív ho honí po nesmyslném kruhu na dvou dlouhých provazech, pak dostane sedlo a všechno se to zas opakuje.

Pamatuje si však handlířova slova, nesmí na ně zapomenout! „Nezklam mě, Zázraku!" prosil ho handlíř, kdy mu dával poslední sbohem na cestu. Jednorožec doufal, že právě v tento okamžik v něm handlíř uvidí něco víc, než je nádherného bělouše, ale bohužel...ani tehdy v té zvláštní chvíli jeho prosby neslyšel.

„Pusťte mě ven!" zaržál rozzlobeně a postavil se na zadní ve svém boxu, zrovna v okamžiku, kdy se otevřela dvířka. Nepozorný stájník, bavil se s jednou z děveček a nevšímal si nálady bělouše, mu tak dal možnost k útěku.

Jednorožec na nic nečekal, porazil stájníka a otevřenými dvířky vyběhl do stáje a ven.

Radostně pohodil hlavou, byl volný!

„Azuro!" zavolala jsem nadšeně, když jsme dojeli na dvůr. U vazáku stála bílá kobyla a stříhala ušima, když zaslechla zavolání svého jména, otočila hlavu tím směrem a zařehtala. Začala přešlapovat snažíc se o své uvolnění, opravdu byla tak ráda, že mě vidí?

„Azuro," šeptala jsem jí do hřívy dojatě její jméno. Sklonila ke mě hlavu a zůstala způsobně stát, poté si se zájmem prohlížela tu obludnou věc, jako by se ptala, proč sedím na tom podivném křesílku a ne na jejím hřbetě.

„Ahoj Cleo," pozdravila mě její majitelka a moje trenérka v jedné osobě, v ruce nesla červenou dečku s madly a na rameni měla zavěšenou uzdečku. S díky jsem přijala batůžek s čištěním a pustila se do hřebelcování bílé srsti. O mém vozíčku a budoucnosti nepadlo ani slovo.

„Připravená?" zeptala se mě pak na jízdárně, Azura už byla připravená a na lonži způsobně vyčkávala. Radostně jsem přitakala, táta mě vysadil na Azuřin hřbet, ještě nedávno by mi nedělalo problémy na ní vyskočit bez jakékoliv pomoci. Dnes jsem jí však přijala s vděkem.

Znovu jsem seděla na koni! Objala jsem kobylku kolem krku, můj náhlý přesun těžiště měl však za následek, že jsem málem spadla nebýt záchrany v podobě přidržení od všech přihlížejících.

„To je dobrý, musím si zvyknout," usmála jsem se a chystala se vzít do rukou otěže.

„Myslím si, že bude lepší, když se budeš držet," ukázala trenérka na madla.

„Dobrá," kývla jsem a poslušně se chytla. Azura se dala vpřed.

Už nikdy se nenechá chytit, bude zas volný! Vzpínal se jednorožec na dvoře velké stáje, uhýbal před všema stájníkama, chtěl být volný!

„Nesmí nám utéct!" pustili se do jeho pronásledování dva jezdci, kteří zrovna odcházeli z jízdárny po práci, koně už sice byli unavení, ale splnili přání svých jezdců a pustili se do stíhání bělouše.

„Budu volný!"

Najde nejdříve čaroděje a pak si vydobije svůj roh zpátky, aby se mohl vrátit ke svému stádu v překrásné a svěží krajině!