V Tichosti

V Tichosti: 9. kapitola - Důvod proč žít?!

Každý ho má...každý ho nosí v sobě, jen ho prostě musí probudit, jenže jak? Jak se donutit smýšlet o něčem, co člověk dávno zavrhl? Snažila jsem se, tak moc jsem se snažila a přesto jsem ho nenalezla. Svět se se mnou točil, vzpínal se a já se nehodlala podvolit. Proč mi ji vzali? Proč?

Chtěla jsem křičet, chtěla jsem mlatit rukama a kopat. Vzpouzet se a odejít...

Jenže jsem nemohla, nikdy v životě se už na své nohy nepostavím a jít. Kam? A hlavně jak? Měla jsem jen jedno vysvobození - umřít. Usnout a už se nikdy neprobudit. Být sama v oslepující černočerné tmě a necítit vůbec nic.

Tak proč mě znova probouzeli?

„Cleo! Cleo! Cleo!" slyšela jsem volání své matky, starostlivě se na mě dívala a doprovázela zachranáře, když mě nesli na nosítkách směrem k sanitce. Pokusila jsem se tedy alespoň vydolovat poslední zbytky štěstí a usmát se, jenže nic...nic se nestalo. Ležela jsem bezmocně stažená v nosítkách a jen oči mi kmitaly sem a tam.

„Je v šoku, ani se nedivím po tom akrobatickém výkonu." uklidňoval matku jeden ze záchranářů, aby mě mohli naložit do sanitky a zas odvést do té proklaté nemocnice! Copak strávím zbytek svého života v nemocničním pokoji?

„Je to moje chyba!" slyšela jsem jí říkat. „Neměla jsem ji nechávat o samotě, měla jsem jít za ní! Myslela jsem ale," ztišila svůj hlas, „že jí to pomůže se s tím lépe vyrovnat, ale místo toho se stalo tohle!"

„Nedávej si to za vinu, prosím tě!" teď se ke všemu přidal i můj otec.

A pak už jsem neslyšela nic, propadla jsem se do sladkého nic-nevědění a doufala, že se probudím za hodně dlouho, a nebo třeba v úplně jiném světě!

Běžela jsem po louce a za mnou klusal kůň, nebyla to Azura! Tenhle nedosahoval výšky poníka, jeho hlava se míhala v mnohem větší výšce a kopyta vydávala hlasitější a pomalejší dusání než drobná kopýtka sportovního poníka. Byl vysoký, krásně stavěný a mohutný.

Šťastně jsem se zasmála a zastavila se, kůň za mnou také. Chtěla jsem se otočit a pohladit ho. Zjistit jakou barvu má a jak vypadá, jenže dříve než jsem mohla zahlédnout víc než černé nozdry...

„Clea Warintová, mladá slečno," oslovil mě primář společně se svou věčně dobrou náladou a žertovným tónem v hlase, „vám se u nás nějak zalíbilo, že?"

Zamračila jsem se: „Ani náhodou!"

„Bouřkové období, chápu, alespoň už neprší," mrkl na mě a pak ještě dodal: „duha vyjde kdy?"

„Až naprší a uschne!"

„Pršet nebude," odporoval mi, slzy přeci nejsou nic dobrého. Neplakala jsem, nemělo to cenu, to jediné jsem pochopila. Místo toho jsem se na celý svět dívala jako na toho největšího rivala. Odsekávala jsem a byla drzá. Nic jiného si přeci nezaslouží! Oni jsou doktoři! To oni by mě měli vyléčit! Věda jde přeci tak rychle dopředu, tak proč ne já?

„Zatvrdila jste se, koukáte na svět jako kdyby to byl ten nejhorší z nejhorších, ale je to potřeba?"

„Nevím," otočila jsem se na druhý bok a odmítala hovořit.

„Ve tři čekej Magdalen ano?" otázala se primář, stejně to řekl jen proto, aby mě ještě více popudil. Magdalen jsem nesnášela. Byla to mladičká dívka, která sotva dostudovala. Kdybych jí potkala někde na ulici, řekla bych si, že z ní doslova tryská dobrá nálada a ochota, jenže v mé situaci mě to akorát tak pobuřovalo. Nehodlala jsem společně s ní šťourat v mé minulosti a dívat se dopředu do budoucnosti. To po mě přeci nemohli chtít!

Zahlédla jsem sotva černé nozdry, když se kolem mě zablesklo a svět se zamračil. Obloha se pokryla těžkými černými mračny a já klesla k zemi. Nohy mě neudržely a kolena se pode mnou podklesla. Padla jsem do trávy, začínal ji smáčet déšť a mé slzy. Během chvíle se ze svěží louky stalo bláto s pomlácenou trávou od deště. Zarývala jsem ruce do bahna a snažila se postavit. Nedokázala jsem zvednout hlavu a dál sledovala kopyta koně nade mnou. Hořela jsem touhou podívat se nahoru a koně si prohlédnout. Ozvalo se zadunění a kůň se otočil. Přes husté provazce vody jsem viděla jen siluetu a dál mě trápila otázka jakou barvu asi má? Jak vypadá? Utekl mi, utekl mi můj důvod proč žít.

Primář dětského oddělení se zachmuřil, prohrábl si vlasy, už mu začínaly lehce šedivět a zadíval se na dva rodiče před sebou. Odděloval je masivní psací stůl.

„Bylo by to řešení, jen nevím, jestli jste to neuspěchali. Věřím, že pro svou dceru chcete jen to nejlepší, ale někdy je lepší méně než více." otevřel lékařskou kartu a něco v ní dlouho studoval, pak zas promluvil: „Miluje koně, to je více než jasné. Mohlo by to pomoci a navíc klinika v Redshore je jediná a nejlepší ve svém oboru. Nikdo z lékařské komory nechápe, jak se jim povedlo se takhle prosadit, máte rozhodně štěstí, že se vám podařilo najít místo."

„Měli o dceru zájem, přeci jen mohla být šampionkou v honebním skákání a to na ně udělalo veliký dojem."

„No po zdravotní stránce fyzické převozu vůbec nic nebrání, ale na její psychické zdraví budete muset dávat pozor." primář se zvedl ze svého křesla a přešel k oběma rodičům.

„Ať se vám to povede. Vaše dcera si to zaslouží." potřásl si s oběma rukou.

Ještě když odešli, přemýšlel nad osudem té dívky. Je velice ctižádostivá a o svůj možný titul musela hodně bojovat, ztratila ho a ne svojí vinou. Ze stádia sebelítosti se dostala na období, kdy všem svůj osud zazlívá.

Bude tohle její nový důvod proč žít?