V Tichosti

V tichosti - 1. kapitola: KDYŽ PŘIJDE PÁD...

Ještě jednou se ohlédl, viděl ho za sebou, vysoká postava zahalená v kápi s pronikavým, zeleným pohledem, který svítil z temného místa pod kapucí. Děsil ho a tak přidal na svém tempu, rychle přelétl přes padlý strom a znovu se ohlédl. Čaroděje však ani spadlý strom nezastavil, vypadalo to, jako by stromem normálně proplul a pokračoval dál, jeho zelený a zlý pohled jednorožce stále pronásledoval. Co po něm chce? Zařehtal a vyhodil svá kopyta do vzduchu, aniž by zpomalil svůj divoký úprk. Znova se ohlédl a v soumraku se zaleskl kouzelný roh, poslední sluneční paprsky se odrazily od jeho zdroje kouzel.

Seděla jsem na zadním sedadle osobního automobilu a smála se taťkovým fórům, vždy to byl skvělý komik a dokázal nás s mamkou rozesmát. Stejně jako teď, když jsem se probrala ze svého podřimování, tatínek prohlásil cosi o unavené šampionce a pobaveně na mě mrkl.

„Věnuj se radši řízení!" napomenula ho mamka a žertovně ho pleskla přes ruku na řadící páce. Mám skvělé rodiče! Možná je to tím, že můj starší bratr je daleko v cizině a jsem tedy vlastně jediná o koho pečují, ale nemyslete si, že mám všechno. Můj táta vyrůstal v rodině statkáře a maminka má další čtyři sourozence nedopřávají mi tak tolik přepychu a nemyslím si, že bych byla příliš zhýčkaný jedináček. Spokojeně jsem se rozvalila na sedačce a sledovala ubíhající krajinu za oknem auta, milovala jsem svůj domov, divoké a nevyzpytatelné Irsko.

Náš postarší teréňáček bez problémů kodrcal po malé silničce a já se oddala snění. Stále jsem měla před očima události právě končícího víkendu, ještě včera jsem společně s milovanou Azurou létala přes překážky, hezky jedna za druhou, dávat si pozor na rytmus cvalu a udržet stejné tempo po celý parkur, hlídat si propnuté paty a správný sed nad skokem, to je to, čím žiju - honební skákání, parkur ve kterém jde o krásu, čistotu skoků a spolupráci jezdce a koně, tohle nejsou ty parkury o rychlosti a prudkých otočkách, i ta nejpomalejší dvojice má šanci na vítězství. Usmála jsem se, s Azurou jsem vybojovala úžasné druhé místo v kvalifikaci na pony šampionát v honebním skákání. Konečně se ty tři roky tvrdé dřiny a účastí na závodech vyplatily! Společně s Azurou jsem se mohla stát šampionkou dětí v honebním skákání!

Zastavil se a vyděšeně se rozhlížel, s hlavou vysoko zdviženou pozoroval temnotu lesa kolem kruhové mýtiny, kolem něho vál vítr a spustil ševelení listí. Prudce se otočil na zadních, měl pocit, jako by ho právě zezadu sledoval ten čaroděj se zeleným pohledem. Nikdo tam však nebyl, že by ho setřásl? Úlevně si odfrkl a rozešel se pomalým krokem přes mýtinku, na jejím konci byla malá studánka. Jednorožec sklonil svůj krk a vodu očichal, jeho jemný čich a kouzelná moc rohu zajišťovala zjištění otrávené vody, tahle však byla v pořádku, ponořil do ní svůj čumák a začal hltavě pít...nepřestával však být stále ostražitý.

„Zlato?" ozvalo se zepředu a já se nespokojeně zavrtěla na sedačce, jízda autem mě ukolébala ke spánku, a když jsem se probudila, už kolem nás nebyla ta nádherná příroda, kterou jsem obdivovala, stáli jsme na malém odpočívadle u benzínové pumpy u vjezdu na dálnici. Protáhla jsem se a protřela si oči.

„Ano?" odpověděla jsem jí, i když to spíše připomnělo nespokojené zabručení, hold když mě někdo vzbudí uprostřed zvláštního snu.

„Janek s Thornem se zdrží s přepravníkem, měli nějaký problém s Merilin, nemáme na ně čekat, zbytečně by nás to zdrželo. Pojedeme tedy napřed, chtěla jsem, abys to věděla. Vím, jak si se na Azuru těšila. Uvidíš jí až doma."

„Proč na ně nepočkáme?" zeptala jsem se zklamaně, celé ty tři hodiny jízdy autem jsem se těšila na moment, kdy zastavíme na odpočívadle a já se budu moci postarat o Azuru ještě předtím, než najedeme na dálnici, zatímco velký přepravní vůz bude pokračovat odlehlými silničkami dál do naší malé vesničky na jihu Skotska. Takhle Azuru uvidím až zítra, jelikož přepravní vůz dorazí až pozdě večer. Nespokojeně jsem ještě něco zamumlala a podívala se ven z okna na znamení, že se o tom nehodlám dál bavit!

„Myslel si, že jsi utekl?" vylekal hlas čaroděje se zeleným pohledem klidně pijícího jednorožce, během několika vteřin stáli oba naproti sobě a měřili se odhodlaným pohledem, kdo z nich z tohoto středu vyjde jako vítěz? Jednorožec divoce zahrabal kopytem a výhružně pohodil hlavou, z jeho rohu vystřelily jiskry, ve vzduchu se spletly ve složitý bič a vzduchem se ozvalo zapráskání. Čaroděj se jen uchechtl a jediným letmým gestem rukou, které vypadalo jako znuděné, bič smetl pomocí fialového paprsku.

„Jste všichni tak ubozí!" promluvil znovu čaroděj a v jeho hlase znělo opovržení. „Přes svou lásku a víru v dobro se nedokážete bránit!" vykřikl a vyslal na jednorožce záblesk žlutého světla, ten se jen vyděšeně vzepjal a rychlým tryskem se prohnal kolem čaroděje, zmizel tak v hlubokém lese a žlutý paprsek smrti zasáhl pramínek vytékající ze skály a napájející studánku, všechno kolem studánky se okamžitě proměnilo v černý povlak smrti, ať to byla malá muška nebo veverka zvědavě sledující co se bude dít.

Všude kolem nás byla jen hromada betonu a šílený provoz aut, nebe se zatáhlo, a zatímco ráno svítilo sluníčko, teď byla obloha tmavá a zamračená, na sklo auta se začaly snášet první kapky deště, monotónní kap, kap a přejíždění stěrače přes přední sklo. Znuděně jsem si odfrkla, na dálnici strávíme ještě další hodinu, pak sjedeme a další skoro dvě hodiny pojedeme po malých silničkách, než zastavíme doma. Musela jsem se s tím smířit, dala jsem se na profesionálnější dráhu závodění a prestižní závody se nebudou konat v tom našem malém zapadákově. Střídavě jsem upadala do spánku s podivným snem, který mě zase znovu probouzel do šedavého odpoledne.

Nuceně jsem se usmála na mamku, která se na mě otočila a povzbudivě na mě mrkla. To byla prostě ona, optimistická v každé situaci, stejně jako teď.

„Třeba uvidíme duhu." navrhla, pokrčila rameny: „To těžko."

Duha? Teď? No nevypadalo to na to, že by se mraky měly rozestoupit a odhalit tu modrou, kterou skrývají a společně se slunečními paprsky vykouzlit most z barev, na jejímž konci čeká poklad. Zase jsem zavřela oči a po chvilce se mi před očima odehrával vlastní příběh.

Byl donucen zastavit, už nemohl utíkat dále, znaveně odfukoval a jeho boky pokrývala bílá pěna, nikdy v životě nebyl takto vyčerpán. Smutně zaržál a pak se ohodlaně otočil proti svému nepříteli, čaroděj se zeleným pohledem ukrytý pod pláštěm, žádné známky únavy nevykazoval. V tmavém prostoru pod kápi, tam někde kde je obličej se objevil záludný úsměv, dosáhl svého. Natáhl ruce a proti jednorožci vyslal spršku barevných jisker, jedna po druhé dopadala na znaveného jednorožce a pod každou se bolestně otřásl, z jeho rohu sem tam vytryskl bílý pramínek magie, ale bránit se černému čaroději přesto nedokázal. Prohrál, on znamení dobra a nejkrásnější jednorožec, který kdy na zemi byl, podlehl svému nepříteli a teď za to zaplatí...co bude chtít? Jeho život? Nebo mu bude sloužit? Naposledy se divoce vzepjal a zaržál na odpor, pak klesl na kolena svalil se na bok, do jemné náruče spadaného jehličí a mechu pod vysokými jehličnany. Jednorožec zvedl svou hlavu a sledoval čaroděje, jak se blíží, krok a další a další. Zavřel oči a položil svou hlavu na mechový polštář v očekávání smrti.

Pár vteřin, jen pár vteřin dokáže změnit život. Skřípění brzd, svist pneumatik na mokré silnici a řinčení kovů ještě nedávno představující plechového oře. Zmatek, křik, pláč a především bolest a krev. To vše se odehrálo během několika málo vteřin, nejdřív jsem se s mamkou dohadovala o možnosti vzniku duhy a teď sleduji její rozbitou hlavu, je v bezvědomí a po čele jí stéká pramínek krve.

Vše je jako ve snu, pomalé, zamlžené a rozum to odmítá přijmout. Chci křičet, ale nemůžu, jen dál fascinovaně hledím na bezradný stěrač na předním skle, předek auta je zaklíněn v luxusním, sportovním autě, jeho řidič se nárazem dostal na kapotu našeho auta a jeho krev ze zranění se dostala až na sklo, které dál bez přestávky stírá ten proklatý stěrač, nevypnul se...

Pořád jen tam a sem, tam a sem doprovázeno na mozek lezoucím skřípáním. Stírá nejen nepolevující dešťové kapky, ale i krev toho nešťastníka na naší kapotě, asi jsem se zbláznila, ale přijde mi to směšné, co se vlastně stalo? Propadám se do temnoty a v hlavě mi furt zní jen skřípot stěrače, tam a sem, tam a sem.