V Tichosti

V Tichosti: 2. kapitola - Probuzení

Netušila jsem, kde jsem, co se vůbec stalo a co se se mnou bude dít dál. Temnota pomalu ustupovala a nahradila jí ostrá běloba. Do uší mi pronikly zvuky nepříjemného pípání. Chtěla jsem si zakrýt uši, zakřičet bolestí, která mě pohlcovala, ale nemohla jsem.

Jen jsem ležela uprostřed bílého nic a do uší mi stále znělo to nepříjemné pípání. Je tohle smrt? Nebe nebo peklo?

„Probouzí se!" vykřikla paní u mé postele a naklonila se ke mě. Běloba zmizela místo ní jsem rozpoznávala lidský obličej. Vše bylo však zamlžené a nepříjemné pípání neustávalo. Najednou se obličeje vyměnili, místo starostlivé tváře se objevila snad ještě starostlivější. Nade mnou se skláněl doktor s těma svýma věcičkama a postvítil mi do očí. Nesouhlasně jsem něco zamručila. Víc jsem nebyla schopná.

„Vítej mezi živými!" usmál se na mě doktor a pak se otočil k všem přihlížejícím. „Sice se probudila, ale ještě bude nějakou dobu trvat, než přijde naprosto k sobě!" pak pokynul dvěma sestrám a té paní a všichni odešli. Bez jediného slova, bez jediné odpovědi na mé otázky. Vlastně...vždyť já se ani neptala. Zavřela jsem oči a usnula jsem. Opravdu jsem jenom usnula. Neděsila mě žádná prázdnota, tohle byl jen obyčejný sen.

Slunce právě vstávalo nad vrcholky stromů. V korunách ladily svoje písně ptáčci zpěváčci a den se probouzel. Po noční bouři byla země mokrá a po lesním koberci utíkaly pramínky dešťové vody. Jednorožec ležící na zemi s sebou najednou zaškubal. Nejdřív předními kopyty a pak i zadními. Otevřel své modré oči, zafrkal a zvedl svůj čumák. Žil! Čaroděj ho nezabil!

Bolestně zaržál. Celé jeho stříbřitě šedé tělo ho bolelo a po bocích, nohou i krku měl červené stopy zaschlé krve. Snažil se postavit, ale vyčerpaně klesl zpět do lesní peřiny. Byl zraněn, vyčerpán a sám! Tak sám! Kde je jeho stádo? Kde jsou jeho přátelé? Kde je jeho kouzelná moc? S hrknutím si uvědomil...

Sluníčko právě vstávalo, mezery mezi žaluziemi ke mě probleskovaly jeho neposedné sluneční paprsky. Zamžourala jsem do světla a odklonila hlavu.

„Už jsi se probudila dívenko?" vešla do pokoje postarší zdravotní sestřička a zkontrolovala údaje na všech přístrojích. Všimla si mého pátravého pohledu a dodala: „Neboj doktor tu bude každou chvíli."

„Tak tady ji máme!" ozvalo se ještě dříve, než jsem stačila cokoliv říci a dveře se otevřeli a do místnosti vstoupil vesele se usmívající doktor.

„Konečně jsi nás poctila svojí návštěvou!" zamrkal na mě vesele, „Věřím, že tentokrát už natrvalo."

„C-c-co...se stalo?" vykoktala jsem.

„Dokonce i mluvíš, skvělé!" přešel blíže ke mě a dál sledoval svoje spisy. Občas se zamračil, jindy vážně pokýval hlavou.

„Co tedy s tebou?" zeptal se mě. „Víš, kdo jsi?"

„Clea Warintová, Hartrish 17." vypálila jsem bez rozmyšlení naučenou adresu. Tohle do mě vtloukali snad už od té doby, co jsem uměla mluvit.

„Skvělé! Pamět funguje." odložil veškeré soupisy. „Měla jsi autonehodu, tedy nejen ty, přivezly vás tehdy hodně."

„Rodiče!?" vyhrkla jsem.

„Ty jsou v pořádku, tedy v mezích možnosti. Vyvázli z toho podstatně lépe než ty."

Kde má svůj roh? Jeho kouzelná moc...necítil jí. Necítil ty lehké záchvěvy, když mu společně s krví kolovala tělem. Znovu se zapřel na předních nohou a snažil se postavit. Vrávoral a musel vynaložit mnoho sil, než konečně bezpečně stál. Zafrkal a sklonil svou hlavu k zemi a nic se nestalo. Nenarazil svým rohem o mech. Máchnul jí naprázdno, neucítil žádnou překážku. Je to jasné...je obyčejným koněm! Ten čaroděj se zeleným pohledem nechtěl jeho život, chtěl něco mnohem cennějšího - jeho roh!