Projekt Salvator {Avengers}

12. Kapitola - Kousek zla

Přemýšlela jsem, co tu dělám a stále s pohledem upřeným na zem jsem zklidňovala svůj zrychlený tep. Nakonec jsem se podívala přímo před sebe, do nekonečné tmy.

Namířila jsem tam i svou baterku, která ozářila průhledné vězení. Jak rychle jsem svůj tep uklidnila, tak rychle mi opět vyskočil nahoru. Automaticky jsem ucukla dozadu a nemohla jsem zadržet vystrašený výraz.

Před sebou jsem viděla skleněné vězení, které mělo uprostřed železnou židli. Železná židle věznila muže s levou kovovou rukou, který se mi díval přímo do očí, jako by můj příhod očekával.

Winter Soldier.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Našla jsem dlouho hledaného přítele Kapitána Ameriky. Celou dobu byl uvězněn zde, v hlavním sídle S.H.I.E.L.D. Dlouho jsem se na něj dívala neschopná pohybu. Byla jsem jako by mě trefila elektřina. Pouze jsem tam stála a koukala na něj.

Vlasy, které mu spadaly přes obličej, si pohybem hlavy opět odhodil na správné místo. Poté se na mne opět podíval a jeho obličej se zkroutil do malého úšklebku. Konečně jsem se odhodlala k nějakému činu.

Přiběhla jsem k němu a pravou rukou praštila do skla. Pouze se zavlnilo, ale ani prasklinka se na něm neobjevila.

„To nerozbiješ." Pronesl lhostejným hlasem, který dával ostatním najevo, že kdybych ho teď zabila, bylo by to jedno. Ignorovala jsem ho a praštila do skla. Opět bez účinku. Lehce naštvaně jsem zavrčela. Zimního Vojáka jsem před Steva chtěla dovléct, i kdybych měla umřít.

Levou rukou jsem se dotkla zápěstí a na ruce se ukázal malý display. „Ukaž mi něco, čím to sklo rozbiju." Zamumlala jsem si pro sebe a F.R.I.D.A.Y ukrytá v mé ruce zapnula laser. Musela jsem se usmát. Začala jsem pálit sklo, které se téměř dobrovolně vzdávalo své pevnosti. Po pár minutách sklo vypadlo van a já před ním musela uhnout. Přešla jsem k Zimnímu Vojákovi a začala ho osvobozovat z jeho okovů. Trvalo to poměrně dlouhou chvíli, ale poté byla loutka Hydry opět volná.

„Mohl bych tě zabít." Řekl potichu, promnul si pravé zápěstí a vstal.

„Udělal bys to už dávno, kdybys chtěl." Řekla jsem tvrdě a vlastně tím přesvědčovala sama sebe. Ve své schopnosti vkládám velkou důvěru, ale proti němu bych neměla šanci.

Začala jsem vyběhávat opět schody nahoru a bylo jich více než dost. Sto, možná dvě stě metrů v podzemí. Běžela jsem nahou, co mi nohy stačily a Zimní Voják běžel za mnou. Nevím proč mě následoval a při tom se na nic neptal, nevím proč jsem ho našla a proč ho osvobodila. Nelituji toho.

Steve bude mít po sedmdesáti letech svého nejlepšího přítele u sebe a já tím možná začnu své odpracování deseti zabitých lidí. Nikdy si to nepřestanu vyčítat. Nikdy. Bude mě to trápit až do konce života, který může skončit každou chvíli.

Po dvaceti minutách rychlého běhu jsme konečně vyběhli oba nahoru. V přízemi nikdo nebyl. Po boji nezbyly žádné stopy, pouze několik rozbitých skel. Bylo to jako by Triskelion navštívili lupiči a opět zmizeli. Podívala jsem se na hodinky a zaklela.

„Za chvíli sem dorazí policie. Avengers už zmizeli, musíme pryč." Bez dalších slov jsem se rozeběhla směrem k východu a slyšela Vojáka běžet za mnou. Jenom doufám, že již není ovládán Hydrou.

Přeběhla jsem k prvnímu černému RR a pokusila se ho otevřít. Nakonec jsem musela použít sílu a dveře otevřít násilím.

Naskočila jsem do auta a kývla Zimnímu Vojákovi, ať nastoupí. Vytrhla jsem desku pod volantem a vzala do ruky dva startovací kabely. Párkrát jsem jimi škrtla přes sebe a autem se rozlehl zvuk startujícího motoru.

Zařadila jsem a sešlápla plyn. Jízda byla tichá. Nikdo z nás nemluvil. Vlastně jsem ani nevěděla, kam mám jet. Mexiko bylo autem nedosažitelný cíl. Pouze jsem chtěla z toho místa pryč a k tomu jsem si odvezla trofej.

„Nepředstavila jsem se ti. Jsem Lea." Řekla jsem bez toho, aniž bych spustila ruce z volantu a oči z silnice.

„James." Odpověděl pouze. Přikývla jsem.

„Steve mi o tobě hodně vyprávěl." Snažila jsem se navázat konverzaci, to věčné ticho mě mučilo.

„Znáš Steva?" Odpověděl pouze neutrálním tónem, který mi toho moc nenapověděl.

„Poměrně dobře." Odpověděla jsem a zatočila na dálnici. Nijak na to nereagoval a já nahlas vydechla.

„Děkuju." Řekl po chvilce potichu a já se na něj překvapeně podívala. Nereagovala jsem a nechala se předjet malým rodinným autem plným dětí.

Dva vrahové v jednom autě, bez dokladů a oba ztracení.