Skrytá vášeň ❌

5.

"Opravdu tě nechci nějak otravovat." Pronesla jsem jeho směrem už popáté a on se zasmál. "Počtvrté ti říkám že mě neotravuješ."  Odpověděl a zastavil na parkovacím místě hned vedle toho, na němž bylo zaparkované moje staré rozpadající se auto. "Popáté." Opravila jsem ho a se smíchem vystoupila, stejně jako on. Dal ruce v bok a začal se rozhlížet okolo. "Tak kde je to tvoje auto?"  Zeptal se a prohlížel si auta v řadě naproti. "Ehm, tenhle starouš Brim."  Ukázala jsem směrem na auto o které se stihl opřít. "Panebože, to je ještě pojízdné?"  Zeptal se se zděšeným výrazem a začal auto obcházet. "Taky se divím."  Zasmála jsem se a poplácala střechu auta. Na lepší auto jsem však neměla dost peněz, tak jsem musela koupit alespoň tohle, které bylo sice ojeté,ale levné. Něčím jsem přeci jezdit musela. "Mimochodem, Brim?"  Upozornil s náznakem úsměvu v hlase. Jen jsem přikývla a zahanbeně sklopila pohled do svého klína. "Tohle je Rolf." Mrkl na mě a kývl hlavou směrem k jeho mercedesu. Bože, až teď jsem si uvědomila jak moc trapná jsem. "Tahle práce je pro mě novým začátkem, chtěla bych si vydělat nějaké peníze a za ně si koupit nové auto a sehnat si byt." Přiznala jsem a klíč strčila do zámku dveří řidiče. "To věřím, no nic tak nasedej a jedeme domu."  Pobídl mě a tak jsem to také udělala. Vyjeli jsme jeden za druhým směrem k jeho domu. Teď i k mému domu?

"Ukaž, vezmu to."  Řekl a převzal si z ruky moje další zavazadlo. Mezitím jsem zamknula auto, otevřela mu vrátka a doběhla ke vchodovým dveřím, které jsem odemknula jeho klíčem. "To mi připomíná, udělám ti jednu kopii klíče."  Usmál se když se podíval na klíč, který jsem hodila na botník a zavřela za námi vrátka i dveře. "Tak prohlídku už máme za sebou, doufám, že se ti to tu líbí a zabydli se, jako doma."  Mrkl a kufry mi položil do pokoje pro hosty, teď už do mého dočasného pokoje. Na nic jsem nečekala a začala jsem vybalovat své osobní věci.

"Jdu ti jen říct že musím jít na pracovní schůzi, vrátím se kolem sedmé."  Objevil se ve dveřích když jsem skládala trička do úhledného komínku. "A co vlastně moje práce? Neměla jsem-"  ihned spatřil můj vyděšený pohled "-omluvil jsem tě u bratra, řekl jsem že tě zmlátili a půjdeš do práce až v pondělí."  Dořekl a já přikývla. "Mohu mít otázku než odejdeš?"  Zeptala jsem se a složená trička dala do skříně vedle těch s dlouhým rukávem. "Jistě."  Přikývl a opřel se o rám dveří. Popošla jsem blíž jeho směrem. I na vzdálenost jednoho metru jsem cítila jeho kolínskou, bože tu bych mohla cítit neustále. "Proč tohle všechno děláš?"  Zeptala jsem se a ještě více se k němu přiblížila. "Co myslíš tím vším?"  Nadzvedl obočí a zvedl koutky úst. "Tu záchranu, nabídku k bydlení, pomoc se zavazadly, zajištění volna." Také jsem se usmála. "No, řekněme, že mi někoho připomínáš."  Odpověděl tajemně a přiblížil se ještě více ke mně. Byli jsme u sebe tak blízko. V mých žilách proudil adrenalin, moje srdce bušilo jako by mělo selhat. Cítila jsem jeho dech na své kůži za krkem. "Koho?"  Můj hlas zněl chraplavě, díky té nervozitě a vzrušenosti. "Někdy jindy Zo."  Zašeptal mi do ucha a poté lehce přejel rty po kůži na mém krku. Myslela jsem že zešílím, ten kus kůže jako by mě najednou pálil. Nedocházelo mi co se najednou stalo, ale než jsem se stihla zeptat zmizel a já zůstala v pokoji sama.

Došla mi ale jedna věc.

Toužila jsem po něm, stále více a více.