Skrytá vášeň ❌

2.

"Sestřičko, tak jak bylo v práci?" Zeptala se mě Gerta když se za mnou zabouchly vchodové dveře a já skopla z nohou své boty. Bolely mě nohy. "Ani na mě nemluv!" rozčíleně jsem na ni vykřikla a prošla okolo ní. Ze skříňky nad kuchyňskou linkou jsem si vyndala kávu a nasypala trochu do hrnku, mezitím co jsem se svlékla a převlékla do oblečení na doma se mi uvařila voda a tak jsem kávu zalila. Potřebovala jsem ji jako sůl.

"Co se stalo? Tvůj šéf je nějaký namachrovaný egoista, nebo proč jsi naštvaná?" Zeptala se mě sestra když si sedla na gauč vedle a do ruky popadla ovladač od televize. "Ne, v tom problém není, vlastně šéf je celkem fajn." řekla jsem a napila se kávy. Kofein se mi ihned dostal do žil. Miluji kofein, vždy mi pomůže. "Tak v čem je problém?" vyzvídala dále sestra a zapnula televizi. Nechápu, že to stále nepochopila. "Ty jsi ten problém." řekla jsem hned a vraždila ji pohledem. "Děláš si ze mě srandu? Jenom kvůli tomu, že si z tebe občas udělám srandu jsem tvým problémem? Já ti řeknu co je tvým problémem. Tvým problémem je to, že nemáš smysl pro humor, proto se vždy urazíš jen kvůli nějaké blbosti!" Zařvala na mě a já se nestačila divit. Nikdy, co si pamatuji, nebyla tak naštvaná. "Ocet místo ranní sprchy, přeřízení budíku o hodinu, zubní pasta místo pomazánky, tužidlo místo opalovacího krému nebo ukradené oblečení ti přijde jako sranda!? Tak si to v hlavě srovnej!" Vybouchla jsem. "Víš ty co? Kašlu na tebe. Tohle je furt můj barák, tebe jsem sem vzala jen kvůli tomu, že tě Noah odkopnul, ale kašlu na tebe Zoello, zítra do večera chci aby si vypadla." řekla a já šokovaně otevřela pusu a vytřeštila oči. Nic jsem neřekla, pouze sykla slova 'jak myslíš' a odkráčela s kávou do pokoje. Vypila jsem kávu, osprchovala se a zalezla do svého pokoje. Netrvalo dlouho a já s myšlenkami na zítřek usnula.

Od té doby co jsem se vrátila z Londýna uběhla již nějaká doba a já se se sestrou pomalu ale jistě vzdalovala. Už jsme si nebyly tak blízké jako dřív. Nejspíše to bylo tím, že pořádně dospěla a její vztah s Vanessou nabral na obrátkách. Všem v rodině jsem řekla, že jsme se s Noahem pohádali a rozešli. Nikomu z nich jsem nedokázala říct pravdu, jelikož jsem se bála, že na mě budou koukat z úplně jiného úhlu. Že pro ně budu tou nickou,která se sebou nechala zametat. A přesně tak jsem si připadala. Měla a stále občas mám deprese a úzkosti, v noci mě trápí noční můry a v jednu dobu jsem potají docházela na terapie. Každý den polykám několik prášků a snažím se fungovat normálně.

Snažila jsem se být klidná, ale s vyhlídkou,že nebudu mít brzy střechu nad hlavou, to moc dobře nešlo. Mohla jsem se samozřejmě vrátit do mého rodného domu a bydlet s rodiči, ale nechtěla jsem jim tam překážet, navíc jsem si zde už našla práci a potřebovala jsem začít vydělávat.

Ráno jsem se až divila, že mi sestra neprovedla žádný z jejich oblíbených žertíku, ale pak, cestou do práce, jsem si vzpomněla na naší včerejší hádku a ihned mě mrazilo na zádech. Až teď mi došlo, že dnes večer se ze mě oficiálně stane bezdomovec, super, co víc si přát, že? Věděla jsem, že nemá cenu se s ní bavit, jelikož ji nepřemluví nikdo, natož pak já.

Zamkla jsem auto, vstoupila do budovy, pozdravila zde přítomné a přivolala si výtah. Vstoupila jsem do něj a když se už skoro dveře zavíraly, do výtahu vstoupil ještě někdo. "Dobré ráno slečno." pozdravil a mně se ihned zrychlil tep. Jak on mě dokázal rozrušit už jen tím, že na mě promluvil. "Dobré ráno, pane." odpověděla jsem a odvrátila od něj pohled. Nedokážu se mu dívat do těch jeho chladných očí, na to jsou až moc dokonalé. Po zbytek cesty výtahem nikdo z nás nepromluvil, za což jsem byla ráda, jelikož jsem byla opravdu nervózní. Když se se mnou rozloučil a odešel opačným směrem než já, upravila jsem se, oddychla si a vyrazila do Peterovy kanceláře.

Skončil můj druhý pracovní den a já věděla, co mě za pár okamžiků čeká. Nechtělo se mi domu, tedy, k sestře. Věděla jsem, že tam na mě už jen čeká několik kufrů, které určitě sestra již zabalila, jak ji znám.

Měla jsem pravdu. Kufry stály před vchodovými dveřmi a vedle něj papír. Zoello, hodně štěstí. Ahoj -G
Chtělo se mi brečet, tak moc. A také to se po chvíli dělo. Po mých tvářích stékaly slzy. Nacházela jsem se na schodišti před domem a brečela. Takhle jsem brečela naposledy, když se to vše stalo s Noahem. Byla jsem bezradná, stejně jako teď. Po očku jsem se podívala do okna vedle dveří a spatřila svou sestru, která se koukala na mě. Její tvář byla kamenná, ale já poznala v jejich očích náznak něčeho. Náznak bolesti, smutku a lítosti. Zakroutila jsem hlavou, popadla své kufry a uložila je do auta. Nastoupila jsem a vyrazila tam, kde se odreaguji a na všechno zapomenu, protože to mi teď přišlo jako nejlepší možnost.

Do baru.