Skrytá vášeň ❌

3.

Utekla již nějaká doba od toho všeho a proběhlo i soudní řízení, ze kterého Noah nakonec ale vyšel jen s podmínkou. Dodnes nechápu jak to dokázal, ale nejspíše někoho podplatil nebo měl nějakého známého u soudu, jelikož byl v Londýně a celkově v Anglii dost známý. Po tom, co mu dali pouze podmínku, jsem další soud nechtěla a raději jsem odletěla zpět do New Yorku a odstěhovala se k sestře a Vanesse kus od New Yorku, kde jsem si byla jistá, že mě nenajde. I tak jsem se ale občas bála, že mě vystopuje. Dnes jsem však nepřemýšlela a chtěla se pouze opít v baru.

Otevřely se dveře od baru a do mých nosních dírek ihned udeřila mně známá vůně. Vůně cigaret a marihuany. Někomu, nebo spíše většině lidí, to smrdělo, ale já si v minulosti již zvykla. Část mého "léčení" totiž spočívalo i v tomto. Nějakou dobu jsem potají pila a kouřila. Teď se za to však proklínám.

Zabouchnutím vchodových dveří do baru jsem si získala pozornost několika lidí tady. Nevšímala jsem si jich a přešla rovnou k baru. Dnes jsem se potřebovala trochu uvolnit a proto jsem se rozhodla, že si objednám něco tvrdšího. Pro jednou se to nezblázní. Když jsem kráčela k baru a posadila se na jednu ze židliček, která se zde nacházela, cítila jsem na sobě několik pohledů chlapů. "Jednu dvojitou whiskey prosím."  řekla jsem směrem k barmanovi a on přikývl."Co tu dělá sama taková kočka jako jsi ty?"  ozvalo se ze strany a já se tam podívala. Přede mnou seděl jeden starší chlap, mohlo mu být tak třicetpět. Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. Blond vlasy, hnědé oči, žádné svaly, vysoký, to není nic pro mě. "Nejsem tu sama."  řekla jsem protivněji a mrkla na něj. "Ale nelži mi, sleduji tě už deset minut a stále tu jsi sama."  řekl a mrkl na mě. Jak marné chlapče. Já nic neřekla, pouze zakroutila hlavou a rychle od něj utekla, aby mě už neotravoval.

Prodírala jsem se davy lidí, kteří na sebe byli přitisknutí a houpali boky do rytmu hudby nebo se o sebe jen třeli. Budu upřímná. Nebylo mi to příjemné. Když jsem se skrz ten shluk lidí dostala, měla jsem nutkání vrátit se mezi ně a už nikdy nevylézt. Modlila jsem se, ať se mi to jen zdá, ať je to jen blbý sen. Jak mě tady sakra našel? V ten moment, kdy se mi podíval zpříma do očí a já zase spatřila ten pár modrých kukadel, se mi potvrdilo, že se mi to nezdá. Je to realita. Krutá realita. Sklopila jsem hlavu a snažila se stát se neviditelnou, opravdu jsem si teď přála zmizet, ale nešlo to. Bohužel. "Kohopak to tu máme." uslyšela jsem nad sebou, když přestala hrát píseň. Věděla jsem, že to je na mě. Na koho jiného, že? "Nech mě být."  sykla jsem a stále nezvedala hlavu. Nedokázala jsem se znovu podívat do jeho očí. Bála jsem se. Bála jsem se, že bych mu znovu podlehla a dopadlo by to jako minule. "Přeci se má drahá Zoella nebojí."  zasmál se a já sevřela svou ruku v pěst. "Bojím se tě, máš pravdu. Nikdo odsud neví pravdu."  odpověděla jsem a zakroutila hlavou. "A nikdy se jí nedozví, jasné? Stále má slova platí. Dávej si na mě pozor."  ucítila jsem jeho horký dech na mém krku a já se ihned přikrčela. "Jsi příšerný, nechápu jak jsem tě mohla kdy milovat, takovou zrůdu!"  rozkřikla jsem se a pár lidí se na nás otočilo. "Jak si mě to nazvala?"  Zeptal se znovu a já se zasmála. "Jsi zrůda. Už nebudu ta malá srábotka a řeknu ti pravdu. Už se tě nebojím. Už ne."  Nevěděla jsem kde se ve mně vzala ta obrovská odvaha, ale nejspíše to zapříčinila i již celkem vysoká hladina alkoholu v krvi. Zakřičela jsem na něj svou odpověď a až teď si všimla, že skoro všichni okolo přestali tančit a pouze utvořili kruh okolo nás, tudíž jsme se nacházeli v jeho středu. Hudba utichla. Byla jsem tu jen já, on a spousta lidí, kteří na nás doslova zírali.

"Před chvílí jsi říkala že se mě bojíš."  zasmál se posměšně a přešel blíže ke mně. "Už ne."  řekla jsem rozhodně a také k němu udělala krok. "Už se ti postavím ty zrůdo."  oponovala jsem mu a spatřila jeho naštvaný výraz. "Jak si mě to nazvala?"  Zeptal se a jeho naštvanost stoupala, věděla jsem to. Znám ho, bohužel. "Slyšel si."  mrkla jsem na něj a on přešel ještě blíže ke mně. "Ty děvko!"  zakřičel, až se pár lidí okolo leklo, stejně jako já. Cukla jsem sebou. Najednou se rozpřáhl a za chvíli se jeho pěst nacházela na mé tváři. Tou projela obrovská bolest. Do očí se mi nahnaly slzy a ty vytekly z oka, když mi dal ještě jednu ránu do nosu. Budu ho mít určitě zlomený. Slzy mi stékaly po tvářích a já se držela za svůj nos, ze kterého tekla krev. Podívala jsem se na něj skrz slzy. Nechtěla jsem, aby se opakovala minulost. To co mi prováděl, jak se ke mně choval. Chtěl mě znovu udeřit ale někdo ho chytil za jeho ruku. "Nech ji být! Holky se nemlátí!"  uslyšela jsem mně známý hlas. "Vždyť je to jen děvka."  řekl a podíval se na mě přes jeho rameno. "Drž hubu a vypadni."  řekl varovně a tak se Noah raději odebral a utekl z baru.

"Jsi v pořádku?"  Otočil se na mě a ihned mi vzal ruku, kterou odtáhl od nosu, jenž jsem si jí držela. "Nevím, ale myslím že jo."  zašeptala jsem a nedokázala odtrhnout pohled od těch jeho úžasných očí. A bylo to tu znovu. Ta skrytá vášeň. "Pojď, vezmu tě k sobě."  řekl a já nestihla nic namítnout, jelikož se mi udělalo blbě a já omdlela.

Pamatuji si jen, že mě zachytil a vzal do náruče. Někam se mnou šel.

Pod každým jeho dotekem se na mém těle objevila husí kůže. Bylo to něco nepopsatelného. Něco nového.