Skrytá vášeň ❌

14.

Probudil mě hluk. Nevím co to bylo, ale posadila jsem se na posteli, jelikož jsem se opravdu lekla. Nevěděla jsem, zda se jít podívat co to bylo nebo zalehnout a spát, ale moje zvědavost byla velmi silná. Podívala jsem se na hodiny a ty ukazovaly půl druhé ráno. Věděla jsem, že už nedokážu usnout, pokud nezjistím o co jde, proto jsem se nejistě zvedla z vyhřáté postele a vklouzla do svých papučí, které ležely na zemi vedle postele. Váhavými kroky jsem se vydala pryč z mého pokoje. Z obývacího pokoje jsem mohla spatřit tlumené světlo, nejspíše z lampičky vedle pohovky. Najednou se opět ozvala ta rána, jako kdyby něco spadlo. Chtěla jsem pokračovat, ale najednou jsem se zasekla. Vzpomněla jsem si na ty časy, kdy Noah v noci takhle chodil domů. Většinou byl opilý, ani jsem pořádně nevěděla proč, a pak mě buďto zbil nebo znásilnil, ale byly i dny, nebo spáše noci, kdy došlo na obojí. Snažila jsem se probrat a připomenout si, že to je minulost, což se mi po chvíli povedlo. Pokračovala jsem dál a již se mi naskytl pohled na něj. Stál kousek od jídelního stolu, zády ke mně. Začala jsem se rozhlížet po místnosti, abych zjistila čím byly způsobeny ty rány a ihned jsem si všimla rozbité vázy vedle konferenčního stolku a obrázku, který ležel na zemi opodál. 

"Sakra." Sykl a já se opět podívala jeho směrem. Nedokázal udržet rovnováhu, proto se přidržel zdi a sklonil hlavu. "Jsi v pořádku?" zeptala jsem se konečně a on sebou cukl. "Lekl jsem se." řekl mi místo odpovědi a ani se na mě neotočil. "Promiň." omluvila jsem se mu a přešla blíže k němu. "Dobrý. Jsem ok. Jen je mi trochu zle." pronesl a já se nepřestávala přibližovat. Čím blíže jsem byla k němu, tím větší zápach alkoholu jsem cítila. On pil? Sakra. Začala jsem se bát, jelikož jsem nevěděla, jak se bude chovat. "Budeš zvracet?" už jsem se nacházela u něj a postavila se tak, abych stála čelem k němu. "Já nevím, asi jo." řekl nejistě a zůstával v předklonu. "Pojď" řekla jsem mu, popadla ho za paži a pomohla mu dojít do koupelny. "Děkuju." řekl a já jen něco zamumlala, na to ale začal zvracet a já odvrátila hlavu. Nedělalo mi to dobře. Po tom, co spláchnul záchod, se opřel o zeď a konečně zvedl hlavu. Podíval se mi do očí. Zdálo se mi, že je má uslzené, ale to bylo určitě jen kvůli zvracení. Chvíli jsme tam tak zůstali, mlčky. On opřený o stěnu, sedíc na zemi, já opřená o stěnu naproti. Celou tu dobu jsme si jen koukali do očí a nikdo z nás nic neřekl. 

"Promiň." řekl po chvíli a pomalu se zvedl. Přešel k umyvadlu a opláchl si obličej. Popadl zubní kartáček a nandal na něj pastu. Začal si čistit zuby a já se teprve až teď dokopala k odpovědi. "V pohodě. Mám odejít?" zeptala jsem se nejistě a on zvedl svůj pohled k zrcadlu, kde se na mě podíval. Záporně zakroutil hlavou a já jen přikývla a opřela se o stěnu. Vyčistil si zuby a přešel ke mně. "Děkuju za pomoc." poděkoval mi a já jen přitakala. "Proč ses tak zřídil?" vyrukovala jsem na něj, ikdyž jsem to nahlas vůbec říct nechtěla. "Kvůli tobě." řekl napřímo a já se zděsila. "Proč?" zeptala jsem se nejistě a on se pousmál. "Nemůžu zapomenout na tu noc. " pronesl a přišel ke mně. Pohladil mě po tváři a zvedl mou bradu. "Není to správné." zopakovala jsem tu otřepanou frázi a snažila se zachovat klid. Ale moc dobře to nešlo, jelikož mé srdce tlouklo tak rychle, div mi nevyletělo z hrudníku. "Já vím. Ale já si nemůžu pomoct." řekl a přibližoval se ke mně. "To já taky ne." přiznala jsem se a poté se to stalo. Opět mě políbil. Zase se po mém těle rozlil ten hřejivý pocit. Srdce mi říkalo abych pokračovala, ale rozum mi říkal abych přestala. Nakonec jsem ho dokázala odstrčit a nervózně se pousmála. "Promiň, ale tohle nemůžeme. Dobrou." řekla jsem rychle a ve spěchu proklouzla. 

Do tří ráno jsem se pak převalovala ze strany na stranu a nemohla usnout.

Proč mi tak musí motat hlavu?