Skrytá vášeň ❌

18.

Dny plynuly velmi rychle a vztah mezi mnou a Zackem nabral jiných obrátek. Téměř každý den jsme se milovali a já si pomalu začínala všímat, že už téměř vůbec nespím ve své posteli. V práci jsme se snažili chovat normálně, jelikož vztah na pracovišti byl zakázány, natož mezi nadřízeným a podřízeným. Občas to však nešlo ohlídat a tak jsme spolu několikrát skončili líbající se v místnosti na potřeby pro úklid nebo v jeho zamčené kanceláři. "Zoello, odvádíš skvělou práci a jsi tu již přes dva měsíce, tak jsem se rozhodl, že ti přidám plat." Oznámil mi Peter když jsme se vrátili z porady se Zackem a dalšími podnikateli nejen z této firmy. "Vážně? Tak to moc děkuji." Poděkovala jsem mu a lehce se začervenala, jelikož jsem nebyla zvyklá přijímat lichotky. "Není za co. Zasloužíš si to." Pronesl mým směrem a posadil se na židli za svým stolem. "Můžu se tě na něco zeptat?" Zeptal se mě a odtrhl svůj pohled od monitoru počítače. Vypadal najednou tak ustaraně a staře, ikdyž mu mohlo být kolem 33, o rok více než Zackovi. "Ano?" Pronesla jsem nejistě a odložila papíry, které jsem akorát vyplňovala a chystala k odeslání. "Nepřijde ti teď Zack nějaký divný?" Zeptal se a ve své židli se narovnal. Dech se mi zrychlil a srdce začalo bít rychleji. Snad na nás nepřišel, to by byl hrozný průšvih. "Nevím, proč se ptáš?" Snažila jsem se zakrýt nervozitu ve svém hlase. "Dříve jsme měli tradici že jsme se každý druhý týden setkávali u něj doma a koukali na fotbal, pili pivo a tak. Bylo to fakt super. Ale posledních pár měsíců se z toho vždy nějak vymluví a celkově se chová odměřeně." Pronesl a zahleděl se zamyšleně z okna opodál. "Co ti to tu vlastně vyprávím, vždyť to vůbec není tvoje věc. Promiň. Jen mě to trápí. A tak jsem se chtěla zeptat jestli se nezdá zvláštní i tobě." Stočil opět pohled ke mně a na jeho čele se vytvořily vrásky. "Netuším. Je to možné. Mrzí mě že tě to trápí. Kdy máte ty srazy na fotbal a tak?" Zeptala jsem se a on se pousmál. "Příští středu." Odpověděl rychle a já jen přikývla. "Tak já zajistím že se sejdete, ano?" Zeptala jsem se a on se zářivým úsměvem přikývl. Poté jsme spolu už nemluvili a oba jsme se vrátili ke své práci. Snažila jsem se pracovat co nejvíce pečlivě, ale můj mozek zaměstnávaly myšlenky na to, že rozvracím sourozenecký vztah. Proto jsem se rozhodla, že si večer musím se Zackem promluvit.

Kolem šesté podvečer jsem konečně opustila budovu firmy a vydala se ke svému autu, do kterého jsem později nastoupila a odjela domů. Nebo spíše do Zackova domu. Když jsem zaparkovala do garáže a chystala se odemknout dům, spatřila jsem, že je okno vedle vchodových dveří rozbité. Vypadalo to, jako kdyby do něj někdo něco vhodil. Byla jsem zmatená a nevěděla co se mohlo stát, ale stejně jsem odemknula a vstoupila do haly. Ihned jsem spatřila velký kámen na zemi, který byl zabalený do papíru. Odložila jsem kabelku na botník a v lodičkách přešla ke kamenu. Sehla jsem se pro něj a rozbalila ho z papíru. SLEDUJU TĚ, VÍM O TOBĚ VŠE. POMSTA SE BLÍŽÍ. A BUDE SLADKÁ. NIKDO NEBUDE ŠUKAT MOJÍ MALOU ZOU, KTERÁ MI POSRALA CELÝ ŽIVOT! Četla jsem text stále dokola a na mém těle se objevila husí kůže. To snad ne, on mě našel. Cítila jsem jak se mi derou slzy na povrch a já je nedokázala udržet. Rozbrečela jsem se naplno a i ten papír mi přišel jako nejtěžší předmět na světě, proto mi po chvíli upadl na zem. Mé nohy najednou ochably a proto jsem se za chvíli svalila na místo, kam před chvílí dopadl papír. Bylo to tu zase. Minulost mě dohnala, celé mé tělo se třáslo a já propadala panice. Nemohla jsem popadnout dech, neviděla jsem ani na metr daleko, kvůli množství slz. "Proboha, Zoe, co se děje?" Ozvalo se po chvíli za mnou a já nebyla schopna žádného pohybu. Musela jsem na zemi být dlouho, jelikož se Zack vrací většinou až hodinu po mně. "Zoe, jsi v pořádku?" Slyšela jsem dopad něčeho na zem a následně rychlé hlasité kroky mým směrem. Snažila jsem se mezi vzlyky dýchat, ale téměř vůbec to nešlo. "Klid, jsem tady." Pronesl a dopadl na kolena přede mě. Dokázala jsem zvednout hlavu a podívat se na něj. Na jeho tváři byl bolestný výraz. "Ššššš, neplakej, už jsem tady." Na nic nečekal a přitáhl si mě do objetí. Klečel přede mnou a já mu smáčela košili svými slzami. Nic neříkal, pouze mě silně držel a hladil mě. Přejížděl svými rukami po mých zádech a já se cítila trochu klidněji. Konečně jsem dokázala pořádně popadnout dech. Pomalu jsem se od něj odtáhla a začala ho líbat. Něžně jsme se líbali a já mu polibkem předávala alespoň polovinu bolesti, kterou jsem prožívala. Ochotně ji přijímal a já věděla, že v tom tentokrát nejsem sama. Jsem v tom s ním. A to pro mě znamenalo opravdu moc. "Klid zlato, jsem tu. Miluju tě a vždy milovat budu." Pronesl mým směrem po tom, co se odtáhl z polibku. A já opět začala plakat. Tentokrát to však byly slzy štěstí a dojetí, jelikož mi právě muž kterého miluji celým svým srdcem řekl poprvé ta kouzelná slova.

Moji milí čtenáři, doufám že se máte dobře. Vím že ve středu nevyšla kapitola, ale asi to tak bude i nadále. Lehce nestíhám a nechci, abyste museli čekat tak dlouho, proto budu vydávat alespoň jednou týdně, v pátek.
Snad to budu zvládat.
Budu ráda když zanecháte hlas či komentář s názorem.
Děkuji.