Skrytá vášeň ❌

12.

Zbytek dne jsem strávila zejména v obýváku s mámou. Po incidentu s tátou jsem se vrátila do kuchyně a vše mámě převyprávěla. Prý se tohle stává dost často. Od té doby co mu nohu amputovali se lituje hrozným způsobem. Nazývá se kryplem a dalšími hnusnými přezdívkami. S mámou jsme se nakonec naobědvaly samy, jelikož táta prý neměl hlad, poté jsme si daly ještě kávu a já narychlo udělala palačinky, aby máma stále neobskakovala mě, ale abych se taky někdy starala já o ní. Po umytí nádobí jsme se vydaly společně na procházku do nedalekého parku, kam jsme všichni čtyři chodili, když jsme já a Gerta byly malé. Posadily jsme se s mámou na lavičku a společně vzpomínaly. Připadalo mi to jako včera, doslova jsem se viděla jak běhám kolem stromů, honím sestru, vyhazujeme do vzduchu listí z těch velkých hromad. Házíme po sobě sníh, stavíme sněhuláky a všichni čtyři se smějeme. Jsme šťastní. I táta.

Po procházce jsem si konečně zalezla do svého starého pokoje a vybalila si věci. Peter mi hned na to volal, že potřebuje vyřídit nějaké papíry, proto jsem poté zasedla k pevnému počítači, který se nacházel v obýváku, a dala se do práce. Do večera jsem měla vše hotové a vše mu odeslala, přišla mi od něj už jen zpráva, že je spokojen.

Celý den táta nevylezl z pokoje, tedy alespoň takový pocit jsem měla. Když jsem nakoukla kolem šesté večer do ložnice již poklidně spal a já přešla k jeho posteli a zhasnula mu rozsvícenou lampičku, kterou nechal rozsvícenou když dočítal knihu. Chvíli jsem u něj stála a pozorovala ho. Tak hrozně se změnil. Úplně seschnul. Vypadal jako tělo bez duše. A něco ve mně mi říkalo, že se blíží konec. Ikdyž mu bylo teprve 55, uvnitř sebe jsem se nemohla zbavit pocitu že se jeho život chýlí ke konci.

Tu noc jsem usínala se slzami v očích, ani pořádně nevím proč, ale byla jsem smutná. Bála jsem se o tátu. I o mámu. Je toho na ně moc. A pak mi hlavou probleskl on. Co asi dělá? Myslí na mě? Chybím mu? Chtěl by porušit pravidla?

Druhý den bylo venku sychravé počasí a já tak neměla vůbec chuť vylézt z domu. Nakonec jsme celý den strávili doma, hráli stolní hry, koukali na filmy a povídali si. Táta konečně vypadl z jeho pokoje a po domě se projížděl na invalidním vozíku. Snažil se usmívat, ale i tak jsem věděla, že není ve své kůži. Odpoledne jsem opět musela udělat něco málo do práce a kolem páté si mě zavolali rodiče, že mi musí něco oznámit. Zněli opravdu vážně a já se začínala bát.

Posadili jsme se k jídelnímu stolu a oba na mě stočily své pohledy. "Co se děje?" Zeptala jsem se nechápavě a na prázdno polkla. Věděla jsem, že přijde něco špatného, ale nevěděla jsem co. "Musíme ti něco říct, Zoe." Začala máma a podívala se tátovým směrem, jako by čekala na jeho povolení. To ji bylo později dáno jeho přikývnutím a ona pokračovala. "Nechtěli jsme ti to říkat dřív, protože sis našla novou práci a chtěli jsme aby ses usadila a tak. Tak prosím-" Přestala mluvit a položila svou ruku na tátovu, která se nacházela na stole. "-nezlob se na nás, že jsme ti to neřekli dřív." Dokončila a já jen nechápavě zírala na oba rodiče. "Tak co se sakra děje?" Zeptala jsem se nedočkavě a máma do táty lehce drkla. "Víš holčičko. Amputovali mi nohu, jelikož jsem tam měl nádor, který byl velmi rozsáhlý a nešel již odoperovat. Nikdo to nevěděl, jen já a maminka. Chvíli to bylo v pohodě, rakovina ustoupila a nevracela se, ale před asi půl rokem se vrátila a rozšířila se mi téměř do celého těla." Říkal to tak tichým a klidným hlasem. Začaly mi slzet oči. "Já umírám, Zoello. Zbývají mi poslední měsíce." Dořekl a já se již naplno rozbrečela.

Nic jsem neříkala, nedokázala jsem to, jen jsem se zvedla ze své židle a přešla k tátovi, kterého jsem vtáhla do objetí a nechala svými slzami smáčet jeho triko. Po chvíli se k nám přidala i máma a tak jsme tam jen zůstali v objetí a plakali.

Věděla jsem, že to přijde. Že každý někdy zemře. Ale nedokázala jsem to přijmout. Byl to můj táta. Tolik toho pro nás udělal a obětoval.

Milovala jsem ho.