ana boy./ tronnor

985 dnů předtím

Nastal den D.

Na koupaliště se mi nelíbilo. Všude moc lidí. Všude moc pohledů. Pohledů na moje tlusté tělo. Na moje ohyzdné, jizvami pokryté, obtlousté tělo.

Nejhorší na tom bylo, že i rodiče koukali. Divně koukali. Nevěděl jsem, co si myslet.

Nevylézal jsem z vody. Nechtěl jsem nechat svoje tělo napospas těm pohledům.

Cítil jsem se nepříjemně.

S potom jsem ho zahlédl. Byl krásný. Moc. Jako vždy.

„Troyeeee! Hej, no tak, vnímáš?" Sagie mi mávala rukou před obličejem. „Jedem domů, tak pojď."

Rychle jsem vylezl z vody a přeběhl k dece. Nechtěl jsem, aby mě viděl.

Mamka se dívala. To je vlastně slabý výraz. Mamka mě skenovala. Bylo to tak moc nepříjemné.

Nasedli jsme do auta a jeli. Konečně! Všechno, co jsem chtěl, abych mohl zalést do pokoje a do "večeře" nevylézt.

Už jsem stoupal po schodech, když mě zastavil mamky hlas.

„Troye, okamžitě pojď sem!" takhle na mě ještě nepromluvila. Směsice strachu, vzteku a smutku.

„Ano, mami."

Rodiče stáli v obýváku. Před nimi váha.

„Vysvleč se a zvaž!"

Udělal jsem, co chtěla. Nechtěl jsem to víc pokazit.

47 kg.

A máma se rozplakala.

Mami,
omlouvám se. Tak strašně moc se omlouvám.
Nikdy jsem tě nechtěl rozplakat. Jsem fracek. Chovám se tak. To, jak jsem se zachoval, když ses rozplakala, je neodpustitelné. Ale i tak doufám, že mi jednou odpustíš.

Connie,
dnešek jsem posral. Totálně.
Prasklo to. Všechno. Rodiče mě nesnáší. Potřebuju, aby mě nesnášeli. Až se zabiju, alespoň jim nebudu tolik chybět.
Chtějí, abych s tím přestal, Connie. Abych začal normálně jíst. Connie, kdyby jenom věděli. Nechápou mě, ty ano. Nechceš jim to vysvětlit? Aby mě nechali být?
Vyhrožovali mi, Connie. Půjdu k psychologovi, jestli nezačnu jíst. Nemám rád doktory.
Takže jsem v bezvýchodné situaci.
Co mám dělat?
Zabít se?
Možná.