Mafiánská šéfka

9. část

Katrin

Vešla jsem do výtahu a Jack se ode mě opravdu ani nehnul. Dobře poslouchat umí. Po chvíli výtah zastavil v nejvyšším patře. Tam měl kancelář jejich šéf. Neklepala jsem a prostě jsem tam vešla. Ten chlap seděl za stolem a psal. Jack zůstal stát u dveří. Já si odkašlala. Asi chtěl říct, kdo ho zase ruší. Ale když zvedl pohled a uviděl mě, výrazně zbledl. Ušklíbla jsem se. „C...Co chcete?" řekl. Na začátku se zakoktal. „Co chci? Na to bys mohl přijít sám," řekla jsem. Mlčel. Asi přemýšlel, co mi dluží. No já nikdy nebyla moc trpělivá. „Ježíši tobě to trvá. Stručně řečeno chci zpátky svoje peníze. Máš totiž zpoždění s platbou," řekla jsem. „J... já t...ty peníze skoro mám," řekl koktavě. „To je mi k ničemu. Buď mi to dáš, nebo...," řekla jsem a záměrně jsem větu nedokončila. „Prosím dejte mi ještě čas. Já ty peníze seženu. Slibuju," řekl vyděšeně. „Jo to určitě. Co mě přesvědčí, že nelžeš?" řekla jsem. Nic neřekl, jenom se na mě vyděšeně díval a na sucho polkl. „No dobrá. Dám ti ještě šanci. Ale je poslední. Jestli ji promrháš, tak už nebudu váhat," řekla jsem. Rychle přikyvoval. Já se otočila a odešla. Ve dveřích jsem se, ale ještě zastavila a řekla jsem: „Za pár týdnů se opět stavím. Do té doby ať máš ty peníze!"

Následně jsme odešli i z budovy. Nechtěla jsem vidět ty dva na recepci. Tak jsme to vzali zadním vchodem. Došli jsme k autu a nasedli. Vyjeli jsme z parkoviště. Chtěla jsem jet domů, ale zazvonil mi mobil. Nepodívala jsem se, kdo mi volá a rovnou jsem to zvedla. Z mobilu se ozvalo: „Šéfko, máme problém." Byl to Tomas má pravá ruka. „Jaký?" řekla jsem. „Kalifornie dělá potíže," řekl Tomas. „Jaké potíže?" řekla jsem klidně. „Nechce nám dodat tu zásilku," řekl Tomas. „Co to bylo za zásilku?" zeptala jsem se, protože jsem toho měla docela dost na práci. „Zbraně," řekl Tomas. „Fajn. Kde seš?" řekla jsem. „V klubu," řekl Tomas. „Je tam ještě někdo?" řekla jsem. „Jo. John, Elis, Pete a Lusy," řekl Tomas. „OK. Za chvíli jsem tam," řekla jsem. Zavěsila jsem a vyjela směr klub.

V půlce cesty jsem se zarazila. Něco jsem si uvědomila. Jack pořád sedí vedle mě. Prudce jsem otočila auto. Rozjela jsem se směr naše vila. A hele už jsem použila slovní spojení naše vila. Na chvíli jsem se na něj koukla. Byl bílý jako stěna. „Ka... Katrin mo...mohla by...bys zpo...zpomalit a...alespoň tro...trochu," řekl koktavě. Zněl dost vystrašeně. Můj pohled sklouzl k tachometru. Neuvědomila jsem si to, vážně ne. Na tachometru bylo skoro 260 km/h. Dupla jsem na brzdu a zpomalila jsem na normální rychlost ve městě. Jackovi se začala pomalu vracet barva do tváře. Snažil se to vydýchat. „Promiň," řekla jsem. „V po...pohodě," řekl Jack. Moc přesvědčivě to neznělo, když se zakoktal. „Večer ti to vynahradím," řekla jsem. To už jsem ale stavěla doma před bránou. Nechápavě se na mně podíval. Pak se ke mně naklonil a dal mi pusu na tvář. „Buď opatrná," řekl Jack. Vystoupil z auta. Vydal se domů. Jeden z bodyguardu mu otevřel dveře. Já jsem se vydala do klubu.

V klubu. Dorazila jsem tam trochu později kvůli té zajížďce domů. „Šéfko," řekli všichni. „Omlouvám se za zdržení. Ale musela jsem Jacka hodit domů," řekla jsem. „To jste byli nakupovat ne?" řekl Pete. „Ne. Byli jsme vyřídit jednoho dlužníka," řekla jsem. „Vy jste ho vzala sebou?" řekl Pete. „Nechtěla jsem, ale přemluvil mě," řekla jsem. Všichni na mně koukali. „Co je?" řekla jsem. „A kde je teď?" zeptal se John. „Říkala jsem, že jsem ho hodila domů. Tohle za prvé vědět nemusí a za druhé trochu jsem to přehnala s rychlostí," řekla jsem. „Aha," řekl John. No dál jsme řešili tu zásilku a já se poté vydala zpátky domů.

Po chvíli jsem vešla do domu. A ucítila jsem nádhernou vůní. Vydala jsem se do kuchyně. Tam stál Jack u plotny a vařil. Přišla jsem k němu a objala ho. Lekl se. Což mi na tváři vykouzlilo úsměv. Ovšem taky jsem si vysloužila praštění utěrkou. „Nech toho! Ještě to spálím!" řekl mi vyčítavě. Povzdechla jsem si a pustila ho. Vydala jsem se ke stolu do jídelny, kde jsem se posadila a začala něco dělat na mobilu. Jack mezitím dodělal jídlo a dal ho na talíře. Které položil na stůl. Oba jsme se pustili do jídla.

Bylo po jídle. Seděli jsme v obyváku. Dívali jsme se na televizi. Když jsem si na něco vzpomněla. „Jacku," oslovila jsem ho. „Jo?" řekl Jack. „Za čtrnáct dnů jsme pozváni na večírek," řekla jsem. „Na jaký večírek?" zeptal se zmateně. „On to vlastně není ani tak večírek, jako spíš setkání," řekla jsem. „Jaké setkání?" zeptal se. „Setkání všech světových mafiánských bossu," řekla jsem. Ztuhnul. „A nemůžeš tam jít sama?" zeptal se. Podívala jsem se na něho. „Ne," řekla jsem. Chvíli přemýšlel, než se zeptal: „Vážně tam musím?" „Jo musíš," řekla jsem. „Ale...," řekl Jack a dál se snažil odporovat. Vstala jsem. „Tak dost. Jsi můj manžel, takže tam jdeš se mnou. Jediná věc, kterou musíš udělat je tam jít," řekla jsem. Uhnul pohledem. Jenže já na tohle byla zvyklá. Došla jsem k němu blíž. Chytla jsem ho za bradu, tím jsem ho donutila zvednout ke mně hlavu, a i to že se mi díval do očí. „Je to jediná věc co po tobě ohledně mafie chci. Takže uděláš to?" řekla jsem. „Tak dobře," řekl Jack. Pustila jsem ho. S úsměvem jsem se chystala jít do mé pracovny, když mě zarazil otázkou: „Nebudu tam muset mluvit nebo tak něco? Jenom tam prostě budu s tebou?" „Mluvit budu já. Protože to já vedu mafii. A ano ty tam se mnou půjdeš jako podpora a součást rodiny," řekla jsem mu na uklidnění. „Dobře," řekl Jack.

Už jsem chtěla odejít, když jsem si vzpomněla ještě na něco. „Jenom si budeme muset zopakovat pravidla," řekla jsem. „Pravidla? Jaké pravidla?" řekl Jack. „Pravidla ohledně chování na takovém setkání. A ano pravidla. Ale budou platit spíš pro tebe. Ale na to je ještě čas," řekla jsem. A už jsem opravdu odešla do své pracovny.

Jack

Držel jsem se u Katrin. Takže tam kam šla ona, tam jsem šel já. Výtah zastavil až v úplně posledním patře. Tam bez klepání vešla do kanceláře. A řekla tomu jejich šéfovi, co chce.

Ty peníze neměl. Dala mu ještě jednu šanci. Pak odešla. Já jsem šel za ní. Vyhnula se těm dvou na recepci tak, že to vzala zadním vchodem.

V autě jí zvonil mobil. Slyšel jsem jen jí a moc moudrý z toho nebyl. Jediné co jsem asi pochopil, bylo to, že chtěla někam jet. V půlce cesty si uvědomila, že pořád sedím vedle ní. Prudce otočila auto. Jela strašně rychle. Zbledl jsem. Ani otec takhle nejezdil. Požádal jsem jí, jestli by nemohla zpomalit. Vlastně jsem spíš koktal. Nemám moc rád rychlou jízdu. Když mi zastavila doma. Dal jsem jí pusu a řekl jí, aby byla opatrná.

Rozešel jsem se do domu. Jeden z bodyguardu mi otevřel dveře. Rozhodl jsem se uvařit oběd. Vařit mě učila mamka tak snad to bude k jídlu. Uvidíme. Bylo to jen obyčejné jídlo maso s bramborem.

To co mi pak doma řekla, mě překvapilo. Řekla mi o setkání všech mafiánských bossu za čtrnáct dnů. A já tam musím taky. Nedokážu si představit, jak to bude vypadat.

Ahoj. Tady je další část mého příběhu. Snad se bude líbit.