Destroy(ed) •DOKONČENO•

5.díl

A to já nesmím dovolit. Z jednoho prostého důvodu.

Kdyby se ten člověk dozvěděl, že po něm pátrají muži zákona, pomstil by se. Jsem si tím naprosto jistá. Vždyť… Zná mé jméno, včera naprosto přesně věděl, koho to poslal k zemi.

Stále slyším zvuk svého jména. Jsi Rose Bennetová?

Oklepu se. Nepříjemný vtíravý pocit je zpátky. Proč svůj úkol nedotáhl do konce? Proč mě nakonec nechal jít? Samé proč. Proč proč proč?

Potřesu hlavou. „Není co říct.

„Nelži mi. Poznám, když se něco děje.“

Zhluboka se nadechnu. Takže fajn, zatloukat se mi nepodaří. A pravdu jí povědět nesmím. Už pro její vlastní bezpečnost… Co teď?

„Bello, neřeš to,“ pokrčím rameny. „Jsem ti vděčná za tvou starost, ale jde pořád o to samé. Hádám se s tátou a den ode dne mám víc a víc pocit, že mě nenávidí.“ Nic z toho jsem si nevymyslela, tvoří to pouze jednu půlku problému. Tu druhou v sobě musím ututlat.

Spolkla mi to i s navijákem. Hruď mi okamžitě ztěžkne pod tíhou výčitek, svědomí hořekuje. Zatraceně, co to dělám? Komu jinému bych se měla svěřit, když ne své nejlepší kamarádce? Chci odehnat jednoho z mála blízkých lidí?

Ne, Rose, klid. Děláš to přece v jejím vlastním zájmu.

Jsem zrádkyně.

„Já tvého tátu nechápu. Měl by být rád, že má tak skvělou dceru…“

„Vidí ve mně jen něco, co připravilo jeho milovanou ženu o život,“ pokrčím rameny. Naoko sebejistě, no nikdo nevidí, že se uvnitř hroutím. Brzy ze mě budou jen malinké střepy, které už nikdo nedá dohromady.

„Ne, Rose, tohle neříkej,“ vrtí naléhavě hlavou. Nevnímám ji. Proklouznu do zkušebních kabinek a schovám se v té nejbližší. Tam mám konečně trochu soukromí. Vybrané šaty pověsím a zády se opřu o stěnu. Jako by se celý můj život rozpadal…

Nakonec seberu zbytky sil. Narovnám ramena a poprvé pohlédnu na kousek, co se mi nějakým záhadným řízením osudu dostal do rukou.

Musím se usmát. Můj oblíbený styl. Černé šaty, délkou dosahující ke kolenům, zabrané pod prsy a zakrývající tak mé širší boky. Nikdy jsem neměla úplné míry modelek, ovšem to bylo v mém životě to poslední, s čím jsem si dělala hlavu. Tedy teď, v pubertě jsem se kvůli tomu natrápila dost.

„Tak co?“ houkne Bella.

„Zatím se kochám,“ odpovím spokojeně. Tuším, že si je odnesu domů.

„Zkus si je,“ nabádá mě.

Shodím tudíž džíny a svetr a natáhnu přes sebe novotou vonící šaty. Splývají mi po kůži a já se na chvilku cítím jako princezna, na níž jsem si ráda hrála jako malá. Vše je bezstarostné, dokonalé.

„Ukaž se mi!“ vytrhne mě Bella ze snění. Rozhrnu tedy závěs a nejistě vyjdu ven. Z vlastního pohledu sice jsou ty šaty skvělé, ale vždy je lepší vyslechnout si názor někoho dalšího. Tím spíš někoho znalého módy s výborným, i když někdy trošku výstředním vkusem.

Má společnice hvízdne. „Myslím, že jinam ani chodit nemusíme. Tyhle jsou perfektní.“

Usměju se a obrátím se k jednomu z dlouhých zrcadel. Vidím v něm vše, čím jsem kdy byla. A čím jsem se kdy chtěla stát. Docela paradox. Jaká opravdu jsem a jak mě vnímá okolí. Jediní dva lidé na světě, co mě skutečně znají, jsou Bella a Matt. Jen oni o mě kdy jevili zájem.

Bolí to. Vím, co se o mně ve škole povídá, co si myslí polovina města. Stačí mi ty kradmé pohledy, jimiž mě propalují postarší prodavačky v malých obchůdcích, které tak ráda navštěvuji. Miluji prolézání starožitnictví a antikvariátů, nevěřili byste, co se tam dá najít za poklady. Při každé své návštěvě vrazím do uší sluchátka a poslouchám oblíbené songy, jen abych nevnímala to spiklenecké šeptání. Bože, lidé si vážně myslí, že umí být nenápadní. Nesčetněkrát už jsem krámek opouštěla s očima opuchlýma od pláče.

Ale co nadělám. Trápením se nic nezmění. Můžu jim dokázat, že se ve mně mýlí, jen tehdy, když projeví zájem. Dokud mě nebudou chtít skutečně poznat, bude to pořád stejné.

Bohužel.

„Bereš je?“ sjede mě Bella okem znalce.

„Jasně,“ přikývnu. Skvělé. Nemusím hledat nic dalšího.