Destroy(ed) •DOKONČENO•

77.díl /FINALE/

Já vím, já vím... Poslední díl jsem avizovala až na zítřek, ale čeká mě náročný den ve škole, takže nevím, jak to do večera bude vypadat. A tak jsem si řekla, že příběh rozsekneme už dnes. OVŠEM POZOR: JEŠTĚ VÁS ČEKÁ KRAŤOUČKÝ EPILOG, tudíž si vše, co mám na srdci, nechám až na samotný závěr. Nyní bych jen moc poděkovala za dobu, již jste s příběhem, mnou a hlavními hrdiny strávili. Mám vás ráda, skutečně ♥

* * * * * * * * * * * * * * *

Přemýšleli jste někdy o smrti? Definitivním konci všeho, co jste doposud znali? Já ano. Ačkoli pouze v těch posledních vteřinách vzácného bdění, kdy se nade mnou skláněla Zaynova bledá tvář a oči, naplněné slzami, vyjadřovaly němou naléhavost. Nevnímala jsem nic kromě něj. Byl tím nejkrásnějším, co mě v životě potkalo, a navzdory vší bolesti, jež mi prostupovala tělem, jsem děkovala za každou jednu minutu, jelikož mi dala právě JEHO.

Umírání vlastně není tak strašné...

...

Aktivovat svaly, jež by mi umožnily rozlepit víčka, je neskutečný problém. Hlava mě třeští, jako by mi do spánků někdo útočil obrovskou palicí. A co víc... Při každém pokusu o nadechnutí mi tělem projede ostrá bolest. Nevzpomínám si, co se stalo. Poslední minuty mám zahalené šedou neprostupnou mlhou, a jakmile se skrz ni zkusím dostat, jsem stržena zpátky a migréna se připomene s novou zničující silou.

Zasténám.

„Rose?"

Ten hlas poznávám...

„Rosie, holčičko, slyšíš mě?"

Nedokážu úplně procitnout. Teprve v momentě, kdy okolo prstů ucítím naléhavý stisk teplé dlaně, jež mi v žaludku tvoří líheň motýlů, se všechno vrátí jako bumerang.

Zayn... Je to Zayn!

„Zayne," zasípu.

„Jsem tu, maličká, jsem tu!"

Několikrát bezhlesně otevřu ústa a hned je zase zavřu. Do těla se mi vrací cit. Začínám si přát, abych se mohla vrátit zpátky do hlubin temnoty. Do světa nevědomí.

„Zayne," zopakuji měkce. Řasy se mi zatřepotají, vzápětí už se dívám do vysokého bílého stropu. I takový malý nepatrný pohyb je nadmíru nepříjemný. Chci spát. Chci jenom spát!

Je jasné, že ležím v nemocnici. Onen ostrý sterilní pach se nedá s ničím zaměnit, šustící pokrývky pode mnou jsou naškrobené a tak podivně neosobní.

Otočím krk doprava. Je tam... Sedí na nízké stoličce, drží mě za ruku a hnědé oči vyjadřují míru zoufalství. Jsou rudé, opuchlé. Buď pláčem, nebo nedostatkem spánku. Či snad obojím. Normálně načesané tmavé vlasy mu na hlavě tvoří neupravenou změť jednotlivých pramenů a mě bodne osten viny. Jak dlouho tu asi jsem...

„Co se stalo?"

„Pssst," nakloní se a zlehounka mě líbne na čelo, jako by se bál, že mi tím ještě víc ublíží. „Na to je dost času. Teď se musíš dát dohromady."

Neklidně se zavrtím. „Prosím... Pověz..."

Povzdechne si. „Dobrá..."

Sevřu víčka a zatnu zuby. Nerozbreč se. Nerozbreč...

„Harry ti vrazil nůž do zad," začne chvějícím se hlasem. „Nestačil jsem k vám doběhnout včas. Tedy... Na jednu stranu asi stačil, ale..."

Sjedu očima k němu. Bezradným gestem si projíždí vlasy, pohled zavrtaný do podlahy.

„Ale?" pobídnu ho jemně.

„No... Chystal se k dalšímu útoku, a ten by... ten by tě asi zabil."

Jeden úder srdce.

„Srazil jsem ho stranou na poslední chvíli. Zatímco já ho mlátil hlava nehlava a Louis se mě z něj pokoušel sundat, okolo vypuklo boží dopuštění. Budova se nezadržitelně řítila k zemi, museli jsme tě odtamtud dostat. Navíc... Z dálky už znělo houkání sirén. Tak jsem tě popadl do náruče a odnesl k hlavní silnici. Přesvědčit vyšetřovatele o tom, že to vše bylo Stylesovo dílo, kupodivu nepředstavovalo nejmenší problém. A víš co?"

Zavrtím hlavou. Koutky úst má lehce pozvednuté v úsměvu, vím, že kdybych se na něj takhle dívala dostatečně dlouho, uzdravím se.

„Bell s Deanne zavolaly na statek policii. Jakmile ti viděli dvě mladé dívky a spoušť okolo, vyděsili se. Ale holky to zvládly skoulet naprosto prvotřídně. Jsme z obliga. Mrtvý Brody jim byl naservírován pod nos, co víc by si mohli přát. Co jsem tak vyrozuměl, měli Daniela s Harrym v hledáčku už dlouho, ale doposud je při ničem nepřistihli..."

Několikrát nasucho polknu, než jsem schopná zaskřehotat. „A co... Co Liam?"

Rysy mu naplní obrovská bolest. Což mi jako odpověď stačí.

„Nemůžeš za to..."

Trhnu hlavou. Zná mě. Ví, co se mi prohání myšlenkami.

„Co bude dál?"

Zhluboka se nadechne. „Musíme se pokusit začít od znova..."

Popotáhnu. „Myslíš, že je to tak jednoduché?"

„Já nevím. Asi nezbývá než to zkusit..."

„Bojím se."

„Já vím," zvedne se na nohy a opatrně usedne na kraj mé postele. Moc mi pomáhá mít ho tak blízko u sebe. Dokážu na chvíli zapomenout dokonce i na bolest mezi lopatkami. Mám strach podívat se pod pokrývku a následně nemocniční košili. Nechci vidět své zdevastované tělo. Je to připomínka. Připomínka hrůz, jimiž jsem si prošla.

„Co když policie obviní tebe nebo Louiho? Zayne, nedovedu si představit, že bych o tebe měla přijít... Nezvládla bych to!"

Zayn klesne na kolena a políbí mi ruku. „Nepřijdeš o mě, jasné? Přísahám! Nejsme hlupáci, v podobných věcech umíme chodit. Danielova kancelář je zničená, a i kdyby našli zbytky počítače, data o nás jsou smazaná. Všechna. Bude nám dovoleno začít nový život. Spolu..."

„Jsi si jistý?"

Vtiskne mi polibek na rty. Srdce klopýtne a vzápětí se rozběhne tak zběsilým tempem, až přístroje začnou varovně pípat.

S otázkou vepsanou v očích se ode mě odtáhne.

„Promiň," kuňknu, pociťujíc, kterak mi do lící stoupá horká červeň.

Zayn se zasměje. „Vlastně je to strašně roztomilé. Vypadáš sladce, když se ocitneš v rozpacích..."

Pokusím se o úsměv, ale nejde to. Ještě ne. Potrvá dlouho, než se má existence vrátí do starých kolejí. Pokud vůbec někdy.

Vtom vrznou dveře. „Tak copak se tu děje?"

Vzhlédnu. Nad Zaynem stojí korpulentní usměvavá sestřička s čepečkem a přívětivou kulatou tváří.

„Konečně se nám slečna probrala," mrkne a zrak zabodne do papírů ve svých rukou. „Jak se cítíte?"

„Rozbolavěle," povzdechnu si. „Jako by mé tělo bylo sestaveno z různých součástek, které k sobě vůbec nepatří."

„To se není co divit. Čepel nože tak tak minula životně důležité orgány. Měla jste obrovské štěstí, zlatíčko! Nebojte, brzy budete v pořádku..."

Obdařím ji vděčným úsměvem, a když se znovu ocitneme sami, nakloní se chlapec nade mě, celé mé zorné pole vyplňuje jen a pouze jeho obličej. „Už nikomu nedovolím, aby ti ublížil. Přísahám..."

Bojuji se sílící potřebou pláče.

„Polib mě," zašeptám. „Prosím..."

Neodpoví. Nemusí. Místo toho překoná zbývající vzdálenost mezi námi a svými žádostivými rty se přitiskne na mé. Bažící po jednom.

Aby se v souhře s těmi jeho mohly pohybovat už napořád.

[the end]