Destroy(ed) •DOKONČENO•

58.díl

Zayn otevře a rychle se škvírou ve dveřích protáhne dovnitř. Já zatím čekám na ochozu, proplétám prsty a civím do chatrné podlahy pod svýma nohama. Z železného mřížoví se odlupuje lak, rez už stačila rozežrat dobrou čtvrtinu.

„Ty parchante!" zaslechnu najednou známý hlas. Otcův hlas. „Drž se ode mě dál! Ty i ten tvůj labilní strýc! Jste vůbec příbuzní? Určitě v tom jedeš s ním! Ne, nech toho, neopovažuj se mě dotknout!"

Tři vteřiny. Tak dlouho trvá, než Zayn ze dveří vycouvá a s bledým obličejem ke mně vzhlédne. „To nepůjde. Myslel jsem, že ho aspoň rozvážu, ale dostane záchvat vzteku, jen co k němu natáhnu ruce. Musíš to zkusit ty."

„Nebude o moc radši, když se tam objevím," špitnu, naprosto přesvědčená, že i já se z tátovy strany dočkám nepěkných slůvek.

Rysy mu prostoupí něha. Hřbetem ruky mě pohladí po tváři a letmo se pousměje. Vlastně jen pozvedne levý koutek úst, ovšem mně to úplně stačí. Srdce reaguje na všechno. I na ten nejmenší projev náklonnosti. Změní se to vůbec někdy?

„Jsi jeho dcera," špitne. „Ať už se mezi vámi v minulosti stalo cokoli, tohle je naprosto jiná situace. Za kterou ty nemůžeš."

Modlím se, aby měl pravdu.

Zhluboka se tudíž nadechnu a vklouznu do zšeřelého prostoru zásobovací věže dřív, než si to stačím rozmyslet.

Jediné světlo v prostoru zajišťuje zaprášená nažloutlá žárovka visící ze stropu. Kromě ní se v prostoru nachází už jen stará oprýskaná židle, k níž je připoutána slabá nahrbená postava s několikadenním našedlým strništěm na tváři.

Táta.

Který na mě nyní civí, jako by před sebou viděl ducha.

„Ahoj, tati," mávnu. Cítím se jako slon v porcelánu, celé mi to přijde nesmírně absurdní. Necloumá mnou vztek, zloba, ovšem nevnímám ani pocity sebevzdálenější štěstí. Já tak nějak... v sobě nemám nic. Je ze mě schránka prostá všech běžných lidských emocí. Což je trošku smutné. Stojím proti jediné rodině, která mi zbyla.

„Rosie!" vzpamatuje se konečně. Zazmítá se v objetí silných provazů a žíla na krku mu vystoupí. „Holčičko, co tu děláš? Musíš pryč! Venku je Malik, určitě pracuje pro Brodyho!"

Zírám na něj a zpracovávám jedno jediné slovo.

Holčičko. Takhle mi ještě nikdy neřekl.

„Rose, zmiz odsud!" pokračuje. Podezřívám jej, že se o něj pokouší panika. „Jdi..."

„Tati," klesnu na kolena a vzhlédnu. „Je to dobré, OK? Zayn je s námi. Jen díky němu jsem se sem dostala." Nehodlám mu vyprávět, že ještě před hodinou mě Daniel ohrožoval na životě. Koneckonců, nemusí vědět všechno. „Pomůže mi tě odsud dostat..."

Táta zbledne.

„Co se děje?"

„N-ne, nic," zavrtí hlavou a lehce trhne rameny. Jeho oči už nejsou tak kruté a tvrdé, jak si pamatuji. Poprvé v nich vidím naději a možná i záblesk nějakého citu. „Jen... Přišlas pro mě?"

Nechápu. A tak ani neodpovím, jen se zamračím.

„Ty ses vrátila," zajíká se, „vrátila pro mě. Přese všechno, co jsem ti udělal. Jak jsem-jak jsem se k tobě choval."

Cítím, kterak se mé oči plní slzami, vidění se pod jejich náporem rozmazává.

„Rosie, strašně moc se omlouvám! Tady jsem si naplno uvědomil, kolik času jsem ztratil. Zmeškal jsem tvé dospívání. Jak se z tebe stávala slečna... Vždycky jsi mi připomínala maminku. A já si asi tou bolestí už nechtěl procházet znova. Proto jsem se tvářil, jako by mi na tobě nezáleželo. Rose, odpusť mi!"

Štkám a po lících mi dolů stékají slané slzy jako hrachy. Třesu se, neuvěřitelně se třesu, a to po celém těle. Vždycky jsem si v hloubi duše přála, aby mi táta podobná slova pověděl. A když nyní přišla, nevím, jak bych na ně měla reagovat...

A tak se jen natáhnu a sevřu jej ve vroucím objetí.

„Lidi?"

Zayn.

„Nerad ruším tuhle chvilku, ale měli bychom si pospíšit. Zrovna se rozezněl alarm."

Natáhnu uši. Opravdu. Tlumené houkání se rozléhá po celém areálu, až při něm tuhle krev v žilách.

„Takže fajn," popotáhnu a rychle si rukávem mikiny usuším mokré líce. „Tati, mizíme odsud. Dovolíš, aby ti teď Zayn pomohl?" Naprosto bezmyšlenkovitě se po něm obrátím, a když se následně otočím zpět, abych začala s rozvazováním uzlů, sedí mi na rtech onen známý přiblblý úsměv. Nemůžu si pomoci. Představa, že tahle noční můra skončí a my budeme moci být konečně spolu, dělá s mým srdcem divy.

Táta pohlédne přes mé rameno ke dveřím. Mračí se, v duchu hodnotí něco, o čem bych zřejmě neměla vědět.

„Co máš s mou dcerou?"

Málem vyprsknu smíchy. Absurdnější otázku v daném okamžiku pronést fakt nemohl.

„Tati!" syknu, do lící mi stoupá červeň. Je mi příšerné horko. Uf! Tato začínající konverzace mě děsí mnohem víc než celý Danielův arzenál zbraní.

„Na tohle teď nemáme čas!" dodám, když se Zayn nadechuje k odpovědi. „Až se dostaneme do bezpečí, můžeme probrat vše, co budeš chtít." No, vše ani náhodou, nicméně fakt není nejvhodnější doba k dohadování.

Táta poraženě vydechne. „Fajn."

Pokynu Zaynovi a společně se dáme do zdolávání uzlů.

„Takže co mezi námi je?" špitne na půli úst, když se přesuneme k zápěstím, které má můj otec svázané za zády. Mluví potichu, přesně s tak malou intenzitou, aby hovor zůstal jen mezi námi. Za což jsem mu vděčná.

„Neměl bys mi to povědět ty?" zašklebím se, abych skryla nervozitu. Nevím, proč mě jeho slova tak děsí. Možná mám strach. Nechci se dozvědět, že naše společně strávené chvíle ve skutečnosti byly pouhým románkem.

„Miluju tě."

Na chvilku ustrnu v práci. „Miluješ?"

Natáhne se a vtiskne mi rychlý polibek. „Víc než cokoli..."

Pohladím jej po tváři.

„Nechci naléhat," přeruší náš výjimečný okamžik Owenův hlas. „Ale neříkali jste, že spěcháme?"

Protočím panenky. Díky, tati!

* * * * * * * * * *

Díky za veškerou podporu! Jste prostě hypersuperturboextrabáječné a megaskvělé! ♥ Docela jsem se nyní dostala do psaní tohoto příběhu, tak toho musím využít =D