Destroy(ed) •DOKONČENO•

5.díl

Nová část je tady =) Za každé hodnocení nebo komentář budu vděčná, díky nim vím, zda (ne)má cenu házet příběh na internet dál =) 
Přeji krásné počtení! Doufám, že i přes pomalý knižní rozjezd se vám příběh bude líbit ♥ Nezapomeňte, brzy se objeví Zaynie =P

* * * * * * * * * * * * * * * * 

 „No,“ začnu pomalu, „vlastně mě sem vyhnal táta. Doslova.“

„Vyhnal? Jak to myslíš?“

„Očekává dnes večer nějakého obchodního partnera, a jelikož ten s sebou prý přivede svého synovce či koho, musím u toho být a tomu klukovi se věnovat,“ vychrlím na jedno nadechnutí. Neznělo to tak divně, jak jsem se obávala. Ovšem očekávaná reakce se dostaví. Bella zalapá po dechu.

Přesně jsem věděla, jak se zatváří. Nějaký kluk? To pro ni bylo lepší než nový film s Johnnym Deppem. Nepřeháním. Uměla se neuvěřitelně nadchnout pro věci, které jsem tak úplně nechápala. A právě nyní ji zaujala představa „sladkého neznámého“.

„A to mi říkáš jen tak?“ oběhne stojan, aby mi mohla pozorně pohlédnout do tváře. „Co když to bude ten pravý?“

Rozesměju se. Nahlas a od srdce. Tak dobrý vtip jsem nikdy předtím neslyšela. „Tedy, Bello, ty máš ale nápady.“

Zatváří se dotčeně. „Hele, Rose, nesnaž se zase odvádět řeč nějakými duchaplnými komentáři. Mluvím vážně.“ Stojí přede mnou jako Bohyně pomsty, nepřeháním. Stejně jako umí být toto děvče roztomilé, dokáže z ní jít i pořádný strach. „Proč byste si právě s ním nemohli padnout do oka?“

Seberu první šaty, co mě zaujaly, a bez odpovědi se vydám do zkušebních kabinek. Honím čas, přiznám. Takovým konverzacím jsem se vždycky usilovně vyhýbala. Nemusím snad říkat, že ve svých devatenácti mám s kluky nulové zkušenosti. Proč? Pro odpověď není nutné chodit daleko…

„Přestaň uhýbat před vážnými tématy,“ chytí mě rozzlobeně za paži. „Zatraceně, Rose! Přece jsi fakt nezačala věřit, že jsi stejná jako tvůj otec?“

Kápla na to. Od minulého večera, kdy mě někdo přepadl, jsem úplně rozhozená. Nedokážu se na nic soustředit, mám melancholické myšlenky a uvažuji, jestli lidé nakonec neměli pravdu. Zda se v jejich urážkách neskrývalo něco víc. Co když se tomu člověku, který mi dal život, podobám víc, než si přiznávám?

„Není to tak jednoduché,“ vydechnu, snažíc se v hrdle zadržet zoufalý vzlyk. „Jako by se toho na mě v poslední době sypalo moc! Bello, já to dál asi nezvládnu.“ V té chvíli se rozpláču. Slzy mi stékají po tvářích, tančí na mých lících a dopadají za límec kabátku.

Kamarádka na mě třeští zrak. Není zvyklá, abych takhle podléhala emocím. Za dobu, co se známe, mě viděla brečet snad dvakrát. Snažím se být co nejsilnější, jenže někdy se to prostě vydržet nedá. I já jsem jen člověk. Nešťastný a zlomený člověk.

„Zlato,“ opatrně mě obejme, jako by se bála, že se jí rozsypu pod rukama. „Vyplač se, uleví se ti…“

Netuším, jak dlouho tam stojíme a já ty slané kapky nechám dopadat na její rameno. Přestala jsem úplně vnímat čas, na racionální uvažování není v mé hlavě místo. Můj mozek žije neuvěřitelným množstvím různých obrazů. Něco z mého dětství, hádek s tátou, chvil u učení s Mattem. Pak zlomek vteřiny tma a najednou spatřím muže v černé kukle, který má pod bundou skryto několik zbraní.

Škubnu sebou.

„Copak?“ odtáhne se Bella ode mě. „Nechceš mi něco říct?“

Užuž otevírám pusu a hodlám jí to všechno vyklopit, ovšem na poslední chvíli si to rozmyslím. Je to dobrý nápad? Ne, něco mi napovídá, abych držela jazyk za zuby. Vždyť si nemůžu být jistá její reakcí. Jak ji znám, okamžitě by se rozběhla na policii a nedošla by klidu, dokud by jí onoho útočníka někdo nepředvedl v řetězech.