Destroy(ed) •DOKONČENO•

2.díl

Na wattpad přináším další díl román, jehož ústřední postavou je Zayn =) Žánr se točí především okolo thrilleru se silnými prvky romantiky. Byla bych moc ráda, kdybyste povídce dali šanci =)

****************

„Jestli nevíš, jak to chodí ve filmech,“ zašeptá výhružně, „pak ti poradím. Měla bys teď vzít nohy na ramena, a to rychle!“

„Nejdřív chci odpověď na svou otázku,“ nedám se. „Proč ještě žiju?“

„Máš snad jiný zájem?“ uchopí mě hrubě za paži a smýkne mnou na stranu. Stisknu rty, aby mi z nich neuniklo bolestivé zasyčení. „Protože pokud ti život vážně připadá tak ubohý, udělám ti hned teď malou laskavost!“

„Jen do toho!“ vykřiknu. Blafuju, samozřejmě, uvnitř nejsem ani zdaleka tak sebejistá jako navenek. Ovšem sázím v té chvíli všechno na jednu kartu. Co můžu ztratit? „Zabij mě! Třeba díky tomu bude otec jednou v životě spokojený!“ Poslední věta ze mě vyklouzla neplánovaně, spontánně, a když dozní, úlekem si položím dlaň přes ústa.

Sakra, co to blábolím? On je poslední člověk, s nímž bych o něčem takovém měla mluvit!

Útočník mě pustí. Promnu si bolavou ruku a o krok od něj odstoupím. Konečně se dostaví touha plakat. Slzy, ty zrádné slané kapky se mi hrnou do očí a já je nestačím zahánět. Ne, nic horšího už se mi stát nemohlo!

„Zmiz,“ trhne hlavou. Už nezní tak rozzlobeně, spíš… nerozhodně, váhavě. „Vypadni odsud. Ale varuju tě,“ přejede mi prstem v rukavici po krku, „jestli o tomhle někomu řekneš, najdu si tě. Jasné?“

Na chvíli zadržím v plicích všechen vzduch. To gesto se mi nelíbí, ani trochu. Bojuji s touhou uštědřit mu ránu, ale udržím se, jelikož to by celou situaci jen zhoršilo. Mé bojovné já, doposud někde dobře skryté, musí počkat. Fakt by mě zajímalo, kdy ten adrenalin vyprchá a já se složím. Protože jedno je jisté: tak to dopadne. Zatím se ovšem držím docela statečně.

„Rozumíš mi?“ přitvrdí. Cítím, jak se jeho prsty zatínají do mé kůže stále silněji, a vím, že neodpovím-li do pár vteřin, špatně to se mnou skončí.

„R-rozumím,“ zasípu. „N-nikomu nic neřeknu.“

„Fajn,“ odstoupí ode mě. Stále mu pořádně nevidím do očí, jako by se delšímu pohledu záměrně vyhýbal.

Naposledy na mě úkosem koukne a poté se rozběhne pryč. Zmizí za rohem, než stihnu napočítat do tří.

Netuším, jak jsem se dostala domů, jak se mi povedlo proplížit se kolem Matta, našeho věrného komorníka. Doba mezi záchranou vlastního života a hlasitým bouchnutím dveří, které za mnou okolo půlnoci zapadly, v mé paměti jaksi chybí. Mám totální okno. Nedokážu si vzpomenout, kudy jsem doklopýtala k rezidenci, co jsem dělala. Nevím nic.

Nyní už půl hodiny stojím pod horkou sprchou a snažím se ze sebe smýt špínu. Nejen tu fyzickou, ale hlavně tu psychickou. Je mi příšerně. Z očí se mi kutálí slzy a dopadají na dno, mísí se s obyčejnou vodou a mizí v odtoku.

Čelem se opřu o skleněnou zástěnu. Zmocnilo se mě vyčerpání, padlo na mě jako chlupatá deka a já se z ní nějak nechci vymanit. Vyhovuje mi to.

Svezu se do dřepu. Kapky mi buší do zad, přes hučení vody není vůbec nic slyšet. Tudíž ani moje zoufalé vzlyky.

Stále cítím bolest v místě, kde mě útočník tak surově chytil za paži. Pořád mám pocit, že mi dává do zad jednu ránu za druhou. Nedokážu se toho zbavit. Moc chci, ale nemůžu. Nechápu… Co jsem mu provedla? Co jsem kdy komu provedla tak zlého, aby mě hodlal připravit o život? To přece nejde…