Destroy(ed) •DOKONČENO•

65.díl

Nejsem hrdá na to, jak jsme se vyplížili a nechali své kamarády za sebou. Nicméně děláme to pro jejich dobro. Zaplatili za nás už dost vysokou cenu a já nechci, aby se ještě násobila.

Se zuřivě se protáčejícími pneumatikami vystřelí SUV z parkovacího místa za chatrným domkem, a když se ohlédnu do zpětného zrcátka, spatřím na pobořené verandě stát všechny přátele. A svého tátu k tomu. Očekávala bych nějakou zuřivou gestikulaci, masky vzteku, rozhořčení a rozhněvané výkřiky, nicméně... Tohle neudělají. Jen se námi dívají a ublížení v jejich rysech je horší než všechny nahlas vyřčené výčitky.

Zamáčknu slané slzy.

„Neboj," položí mi Zayn ruku na stehno. Chvíli ji tam drží, poté ji obrátí dlaní vzhůru a já své prsty propletu s jeho.

„Něco mi říká, že tohle celé zvládneme. Společně. Nedovolím, aby ti kdokoli ublížil. A pak... pak se můžeme konečně vzít."

Úkosem na něj pohlédnu. Pozorně sleduje cestu klikatící se mezi pokroucenými stromy přímo před námi, ovšem v koutcích rtů mu přese všechno pohrává lehký úsměv. Obdivuji jej. Udržuje si naději, stále v něm přežívá, ač pouze jako neznatelný mihotající se plamínek.

Stisknu jeho ruku a následně sama zaměřím pozornost na prostor před vůz.

Nemůžu ignorovat, že máme ještě spoustu času do určené půlnoci. Hodiny ukazují teprve půl desáté večer...

„Kam máme namířeno?" houknu. Na krajinu se snáší tma. V takovém šeru nedokážu ani vzdáleně určit, kde jsme se posledních několik dlouhých hodin skrývali. A vlastně na tom ani příliš nezáleží. Zvládnu soustředit mysl pouze na úkol, jenž se před námi rozprostírá.

„Jedeme pro Stylese."

Ztuhnu. „Prosím?"

Zayn se ohlédne do zpětného zrcátka a zabočí doleva. „Když už ve svém gangu Daniel nemá ani mě, Liama, Louise nebo... ehm, Nialla," ignoruji slabý záchvěv nejistoty v jeho hlase, „stává se Harold jeho nejcennějším pěšákem. Myslím, že vzít ho s sebou je ten nejlepší plán, jaký dokážeme vymyslet. Pokud ho za tvou kamarádku rovnou nevyměníme, získá nám čas."

„Čas na co?"

Neodpoví. A já se odpovědi ani nedožaduji.

...

Míříme zpátky do Londýna. Projedeme několik okrajových čtvrtí a zastavíme v jedné z těch temných a velmi strašidelných. Po obou stranách se povalují odpadky, z domů se už dávno odloupala většiny omítky, vymlácená okna působí jako chřtán nebezpečné šelmy s ostrými tesáky.

Oklepu se. No, tady bych se po setmění nechtěla procházet sama.

Zayn zastaví u jednoho vysokého činžáku z šedého kamene. Jistě pamatuje lepší časy.

„Sem ho Louis uklidil?" vykouknu okýnkem, ovšem kromě starých novin, s nimiž si pohrává vítr, nespatřím ve čtvrti záchvěv jakéhokoli pohybu.

„Jo," vypne motor a zatáhne ruční brzdu. „Několik menších grázlíků z podobných míst dluží mně a Tommovi za hodně, neptej se," dodá, když se nadechuji, „tak jsme jim dali toho hajzlíka na starost, jelikož byla nicotná šance, že by ho tu Daniel vyčmuchal."

Koušu si ret a očima dál propátrávám okolí.

„Budu radši, když tu zůstaneš," odepne si pás a rychle mě líbne na tvář. „Hned jsem zpátky, slibuju. Hlavně v klidu. Tady se ti nic nestane."

Než bych si vůbec v hlavě stačila sesumírovat jakoukoli otázku, je pryč. A mně tak nezbývá než následovat jeho pokynů.

...

Párkrát napočtu do pětistovky, než se můj přítel vrátí i s bezvládným nákladem, který má zavěšený okolo krku. Hodí kučeravého chlapce bez zájmu na zadní sedadlo a konečně se sám vsouká za volant.

Ohlédnu se. To se Danielovi moc líbit nebude... Roztržený nateklý ret, krev kolem obočí. Odřené klouby na rukou... Jo, tak Styles fakt není žádné neviňátko. Ostatně, o tom jsem se už stihla přesvědčit sama.

Zatímco se Zayn pokouší vymotat ze spleti úzkých špinavých ulic, já uvažuji. Za pár dní se ze mě stal úplně jiný člověk. Na začátku tohohle všeho jsem byla ustrašená malá holka se stovkou různých komplexů a nyní... Bojuji o přežití své i svých přátel. Po boku toho nejúžasnějšího kluka, který mi kdy zkřížil cestu. Byť to nebylo právě za nejromantičtějších podmínek.

„Je v bezvědomí?" brouknu naoko bez zájmu.

Trhne rameny, tiše se uchechtne. „Jared říkal, že už měli dost jeho neustálých výhrůžek a klení, tak mu do pití namíchali nějaké prášky. Podrobnosti mi prozradit odmítl."

Nehnu brvou. Pociťuji k němu i celému klanu Danielových zabijáků přímo sžíravou nenávist. Dokážu si docela snadno představit, jak mu vpaluji kulku přímo doprostřed čela.

„Statek je na druhém konci města," přeřadí na trojku. „Budeme tam včas."

Sepnu v klíně ruce dohromady. Konečky prstů mám ledové, jako bych ruce dlouhé minuty nořila do studené vody, a málem je ani necítím. Probouzí se ve mně nervozita. Ještě nechci zemřít...

Vtom se zezadu ozve tiché zasténání. Škubnutím obrátím hlavu, napůl očekávajíc, že spatřím ty jasné zelené oči přetékající záští, ovšem to se nestane. Styles stále spí, avšak dle jeho neklidného vrtění nepotrvá dlouho, než se z osidel drogy vymotá.

„Vážně myslíš," houknu do tichého prostoru auta, „že to zvládneme?"

Jediná vteřina ticha, než zazní Zaynova sebejistá, téměř neotřesitelná odpověď. „Nemyslím. Jsem si jistý. A až se tak stane... Už vím, kde se vezmeme."

Zeširoka rozevřu oči a zahledím se na něj. „Opravdu? Kde?"

Zašklebí se. „Povím ti to, až to celé skončí."

Lehce našpulím rty.

„Aspoň máš důvod zůstat naživu..."

Syčivě do plic natáhnu vzduch. Tíha okamžiku na mě dolehne s novou silou.

* * * * * * * * * * *

Věřili byste, že čím blíž se v příběhu dostávám k finále, tím víc mě to psaní baví? =D Doufám, že jste na tom stejně... Tohle je vážně něco úplně jiného, než běžně píšu, i pro mě samotnou byla tvorba tohoto thrilleru takovou výzvou... Děkuju za podporu a vůbec za všechno ♥